česky deutsch english

Osobnost P. Bonfilia

 Pater Bonfilius Maria, rodným jménem Franz Wagner, se narodil 27. července 1926 v Údolí u Nových Hradů. V Nových Hradech absolvoval měšťanskou školu a v Českých Velenicích gymnázium. Jako sedmnáctiletý mladík byl odveden na východní frontu druhé světové války, kterou jako jeden z mála ze svého batalionu přežil. Rovněž se mu zázračným způsobem vyhnulo odvlečení do ruských zajateckých táborů po skončení války. V té době začal cítit povolání ke kněžské službě, což mu jakožto sudetskému Němci nebylo umožněno.

Poté, co mu v létě roku 1948 zemřela maminka, se zbytkem rodiny tajně překročil česko-rakouskou státní hranici. Po Vánocích téhož roku vstoupil do noviciátu innsbruckého kláštera servitů. Zde byl v roce 1953 vysvěcen na kněze a zahájil svou apoštolskou činnost, za kterou si v Rakousku vedle tyrolského zemského vyznamenání vysloužil i přezdívku „Pfarrer von Tirol“ (farář z Tyrol). Službu vykonával neúnavně, bez ohledu na svou vlastní osobu, přitom pokorně a tiše. Býval prvním člověkem v ranních ulicích Innsbrucku, když na kole nebo pěšky spěchal povzbudit nemocné lidi. Stal se vyhledávaným zpovědníkem a kazatelem, ke kterému pro útěchu a povzbuzení přicházeli lidé nejen z jeho vlastní farnosti, ale též z nejrůznějších koutů Rakouska a Německa.

Na vrcholu jeho plodné kněžské služby a na prahu důchodového věku přišel pád železné opony. Tehdy představený tyrolské provincie řádu servitů vyslal P. Bonfilia do Nových Hradů s úkolem obnovit zničený servitský klášter. P. Bonfilius toto nelehké rozhodnutí s obavami i radostí přijal a ve věku 65 let přišel do zcela proměněného prostředí, kde mu bývalý domov připomínaly pouze společné vzpomínky hrstky neodsunutých vrstevníků. Po příchodu do nového prostředí se začal nejdříve učit český jazyk, aby rozuměl místním lidem a lidé rozuměli jemu. Zároveň začal opravovat zničený novohradský klášter a svěřené kostely a kaple v Nových Hradech, Rychnově a na Dobré Vodě. Nejobdivuhodnější bylo ale páterovo umění obnovovat srdce lidí, kterých se dotýkal svou otevřeností a přátelskostí.

V posledním roce jeho života začalo životní sílu otce Bonfilia stravovat vážné onemocnění a jeho „actio catholica“ se proměňovala v „passio catholica“ – když už nemohl osobně navštěvovat své farníky, vložil svou starost o ně do modlitby, stejně jako to učinil Ježíš Kristus na kříži.

P. Bonfilius zemřel 11. října 2005 a je pochován na novohradském hřbitově.

Z životní moudrosti P. Bonfilia

Modlitba

„Dříve než se začnu modlit, zpytuji své svědomí podle tří bodů: Jsem já dobrý? Je moje modlitba dobrá? Je to, za co se modlím, dobré pro mě?“

P. Bonfilius byl mužem modlitby. Jeho zbraní byly breviář a růženec, které nosil všude s sebou jako ty nejpotřebnější věci. Když musel z nějakého vážného důvodu vynechat modlitbu v pravidelném denním čase, modlil se pak třeba o půlnoci, třebaže už usínal únavou a vyčerpáním.

Láska k bližnímu

„Darujme člověku lásku, jakou potřebuje, ne jakou si zaslouží. Čím větší lump a darebák, tím více potřebuje milovat – a nejhorší člověk potřebuje největší lásku.“

Milovat svého bližního nebylo pro P. Bonfilia přikázáním, on miloval lidi tak, jako ostatní dýchají. Nerozlišoval přitom, jestli mu je opláceno stejně. Trpělivě snášel nekonečné telefonáty plné problémů a starostí, bral na sebe utrpení druhých a nezištně pomáhal.

Dobrý člověk

„Jméno je dobré, ale kluk není dobrý. Jsem ten největší hříšník ve městě.“

Takto často vtipkoval o svém řeholním jménu – dobrý syn (z latinského bonus filius).
V nebi nás podle P. Bonfilia čekají tři překvapení: „Opravdu jsem tady? Jak to, že ten je tu taky? Cože, ona tady není?“

Dobrá mysl

 „Každý den dostává maminka od dětí i od tatínka kopřivy. Jen jeden den v roce, na Svátek matek, dostane květiny. – A co dělá s těmi kopřivami? – Uvaří z nich výborný a zdravý čaj.“

P. Bonfilia viděl málokdo někdy zachmuřeného. Přestože na něm ležela obrovská tíha starostí o obnovu novohradského kláštera a všech svěřených farností, dokázal svému okolí v každém okamžiku dodávat optimismus a dobrou náladu. Těžkosti a trable dovedl s Boží pomocí zázračně přetavit v odhodlání a úsilí, které přináší bohatou úrodu.

Žehnání

„Když ještě neumím dobře česky, budu aspoň každého česky zdravit.“

Obtížnému českému jazyku se učil navzdory svému pokročilému věku obdivuhodně rychle. Jeho srdečné a hlasité „Pozdrav vás Pán Bůh!“ bylo tou nejpřirozenější a nejúčinnější rehabilitací tohoto zde už téměř zapomenutého krásného pozdravu. Zdravil i za volantem auta – kolemjdoucí pak říkali: „Páter Bonfilius nám vždycky z auta žehná.“ A on skutečně žehnal. Jsou četná svědectví, kdy jeho požehnání člověku, domu nebo práci přineslo mnoho dobrého.

Skromnost a štědrost

„Všechno, co potřebuji, mám. Co nemám, nepotřebuji.“

Na své pohodlí a osobní potřeby dbal pramálo. Ukazoval nám tak, že i dnes lze žít svobodným životem, nesvázaným nesmyslnými nároky konzumu. Přestože pro sebe neměl nic, druhým uměl štědře rozdávat jak materiálně, tak duchovně.

Domov

„Můj domov je v nebi,“

odpověděl jednou P. Bonfilius na otázku televizního redaktora, který se ho ptal, jestli se cítí být víc doma v Rakousku, kde prožil většinu svého života, nebo v Česku, kde se narodil. Křesťané mají podle něho jedinou společnou vlast, Boží království. Hranice států se mohou měnit, státy vznikají a zanikají a není tak důležité, kde zrovna žijeme. Zde na zemi máme pracovat, modlit se a žít v každé chvíli a na každém místě tak, aby se to líbilo Bohu.

Píle a odhodlání

„Český jazyk je hezký jazyk, má sedm pádů a já jsem osmý!“

I když sestra Ladislava, která P. Bonfilia učila česky, říkávala „jsem pro něho tím nejlepším práškem na spaní,“ považovala ho za svého nejlepšího žáka. Často, když se vracel v pozdních večerních hodinách domů, zhasínal světlo už na silnici, aby sestra nepoznala, že se už vrátil, skočil do postele a unaven usnul. Češtinu ale zvládl natolik dobře, že dokázal tvořit i české slovní hříčky.

Dar oslovení

 „Ještě když jsem šel k ambonu, nevěděl jsem, o čem budu mluvit.“

To řekl o jednom svém kázání, které jeho posluchače doslova ohromilo. Své myšlenky a slova nechával vést Duchem svatým, čerpal z modlitby. Často namísto dlouhých výkladů pronesl jen pár slov – a posluchačům se vryla natrvalo do srdce. Když jednou kázal v Lourdech, přišel pak k němu jeden Francouz a řekl: „Víte, já neumím německy – ale všechno jsem vám rozuměl.“

Světlo a brzdy

„Cyklistu řítícího se z Dobré Vody zastavuje policista: ‚Stop, nemáte světlo!‘ Cyklista na to: ‚Pryč, nemám brzdy!‘“

To byly jeho pilíře bezpečné jízdy životem – světlo křesťanské víry, naděje a lásky a brzdy Božích přikázání.

Na čem stojí svět

„Konec světa bude, až zemře poslední rolník a poslední řeholník. Až nikdo nebude chtít obdělávat zemi a nebude nikoho, kdo by se za svět modlil.“

Za svého dětství a mládí velmi dobře poznal, co znamená „v potu tváře dobývat svůj chléb“ prací v zemědělství. Vážil si každé lidské práce a sám pracoval ze všech sil i ve chvílích, kdy se mohlo zdát, že jeho úsilí je beznadějné. Obnovit klášter z téměř zničené ruiny, pustit se do práce pro spásu duší tam, kde byl zoufalý duchovní úhor – to vyžadovalo ohromný pracovní zápal a bezpříkladnou odvahu.

Děti

„My všichni jsme byli dětmi a jsme stále Božími dětmi, Bůh nás má rád.“

Po celou dobu své kněžské služby byl P. Bonfilius neustále obklopen dětmi a mladými lidmi. Také po příchodu do Nových Hradů tvořili podstatnou část týmu jeho spolupracovníků mladí. Svou vitalitou a nekonečným humorem byl jedním z nich. Když křtil nemluvně v peřince, vždycky ho se zářivým úsměvem rázně vyzdvihl vysoko nad hlavu, a tak ho symbolicky podával Bohu. Ti z přítomných, kdo tento jeho zvyk neznali, trnuli hrůzou – ostatní ale věděli, že v tu chvíli je dítě v jeho rukou na nejbezpečnějším místě na světě.

Betlém dnes

„Když jsem o Vánocích ležel po autonehodě v nemocnici, přinesli na náš pokoj bezdomovce ve zbědovaném stavu. Šířil se od něj nesnesitelný zápach, všichni se odvraceli. V tu chvíli mi přišlo na mysl – takhle nějak to přece bylo i tehdy v Betlémě, ten chlév nebyl hotelový pokoj vonící mýdlem nebo sterilní porodní sál.“

Vidět v každém člověku Krista, byť by to byl ten nejubožejší z ubohých, to nám celým svým životem neustále připomínal a kladl na srdce. Novohradský klášter se díky P. Bonfiliovi nesčetněkrát stal posledním útočištěm zoufalých lidí, kteří přišli o všechno. Nedbal na obavy spolupracovníků, že by měl být opatrnější a pečlivěji zvažovat, koho přijme pod střechu. Měl srdce i dlaň otevřené opravdu pro každého.

Panna Maria Sedmibolestná

„Je nám stále nablízku, tak jako byla nablízku svému Synu. V to hluboce věřila i moje maminka. Když umírala, řekla mně a mému bratrovi: ‚Teď už nemáte maminku, od nynějška se o vás musí starat jiná matka.‘ Dobře jsme věděli, že tím nemyslí, že by se náš tatínek znovu oženil, ale že se o nás postará naše Panna Maria Bolestná. A ona se starala a stará a já jsem veselý a šťastný.“

Důvěra v přímluvu a ochranu Panny Marie byla jedním z největších pokladů, které nám svým životem předal.

Ve jménu Páně

 „Když řekne soudce: ‚…ve jménu republiky,‘ stojí za ním všechna státní moc. Když řekne křesťan: ‚Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,‘ stojí za ním samotný Bůh!“

Při každé příležitosti připomínal P. Bonfilius lidem kolem sebe: „Nebojte se!“ Každý křesťan má toho nejmocnějšího ochránce, Ježíše Krista, který nám slíbil: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20). Když se mu s důvěrou svěříme na přímluvu Panny Marie, nic na světě nás nepřemůže.

Servité

„Tak pojďte kluci, jdeme na to!“

svolával denně své dávno zesnulé spolubratry servity při zvonění k modlitbě breviáře, třebaže byl často v kapli úplně sám. Nikdy neodkládal hábit, ten odznak příslušnosti ke svému řádu, i ke spánku uléhal se škapulířem. „Jsem tak pořád připraven sloužit, jako voják v plné polní.“ Když se po smrti P. Vittoria stal posledním a jediným českým servitou, říkával: „Má to výhodu, že když někam přijedu, je tam rázem celý novohradský konvent.“

Nemoc

 „Co je to nemoc – ne-moci, není moc, člověk nemá moc. Nemocný člověk je neproduktivní pro tento svět. Ale když neseme tu nemoc ve jménu Páně, jsme velmi produktivní pro Boží království zde a v nebi.“

Ve snášení bolesti a utrpení byl P. Bonfilius příkladem pro všechny nemocné. Tak jako ve všem co dělal, viděl i v nemoci a vlastní bezmoci v závěru života hluboký smysl. Nechtěl brát utišující léky, aby si co nejdéle udržel jasnou mysl a mohl se bez ustání modlit za své bližní. Jeho lékaři ke konci říkali, že žije už jen z vůle, aby dokončil a předal své pozemské dílo. Přesto nejčastějšími slovy takto nevýslovně trpícího člověka bylo: „Radujme se, veselme se!“

Důvěra

„Zemřel by za nás Pán Ježíš, kdyby nevěřil, že jeho obětí můžeme být spaseni? Když On tolik důvěřoval nám, slabým a hříšným, oč větší důvěru můžeme skládat my v Něho!“

Přicházely chvíle, kdy se všechno to veliké dílo P. Bonfilia na jeho misii v Nových Hradech zdálo přijít vniveč, skončit s jeho odchodem na věčnost. Řád servitů nemohl vyslat do novohradského kláštera další řeholníky, situace vypadala beznadějně. Ne ovšem pro P. Bonfilia, který navzdory pokročilému stádiu těžké choroby neúnavně pracoval a vroucně se modlil za budoucnost svých farníků, za pokračování života v klášteře. A stal se zázrak, P. Bonfilius zde mohl přivítat dva mladé kněze a čtyři sestřičky z Rodiny Panny Marie, ještě než se stal naším přímluvcem v nebi.

Prosím, děkuji

„Prosím, vezměte si. Děkuji vám za všechno.“

Kdo byl někdy v blízkosti P. Bonfilia, bezpečně tato slůvka od něho uslyšel. Jeho prosím nebylo nikdy naléhavé, spíše dávalo prostor a svobodu jít a co nejlépe připravit, zařídit, obstarat záležitost, které ono prosím patřilo. Děkoval ve chvílích, kdy díky měly patřit jemu – děkoval za důvěru, se kterou za ním lidé přicházeli, děkoval za to, že jim směl pomoci, dodat povzbuzení, naplnit radostí a optimismem.

Kříž

„Když má žák na tabuli napsat plus, udělá kříž. Největším plusem a pozitivem mého života je kříž. Když píšeme noty a napíšeme křížek, je všechno hned výš. Cokoliv myslíme, mluvíme a činíme, vždycky a všude, když to děláme s Marií pod křížem, má to velikou cenu, má to cenu na věky věků.“

Kříž byl životním tématem P. Bonfilia. Jeho život byl poznamenán časnou ztrátou maminky, vyhnáním z domova, posléze přišel i o svého milovaného bratra Hanse. „Můj kříž – to není ten kus kovu na krku, to je moje matka, můj otec, moje manželka nebo manžel, můj soused nebo šéf v práci. Ježíš neříká nech ho být, uteč od problémů, ale říká zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (srov. Mt 16,24)

„Láska a pravda, pravda a láska, levá pravá a pochodem vchod!“