česky deutsch english

Obraz

Obraz Milosrdného Ježíše

Dne 22. února 1931 ve vidění zjevuje Ježíš poprvé sestře Faustyně své přání, jak by měl být namalovaný jeho milostný obraz. Ona ve svém deníku píše:
„Večer, když jsem byla v cele, spatřila jsem Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý … Po chvíli mi Ježíš řekl: ‚Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti‘“
Sestra Faustyna se tedy snaží namalovat podle předlohy obraz Páně. Ale její umělecké schopnosti nepostačují. Po mnoha trápeních najde za pomoci svého zpovědníka malíře Evžena Kazimirowského. Tak vzniká podle jejích pokynů roku 1934 ve Vilně první obraz milosrdného Ježíše. Když sestra Faustyna spatří hotový obraz, zesmutní, neboť umělci se nepodařilo namalovat Pána tak pěkně, jak se jí ukázal ve vidění. Ale Ježíš ji utěšuje slovy: „Velikost tohoto obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře, nýbrž v mé milosti.“
Od 26. do 28 dubna 1935 je obraz poprvé vystaven k veřejné úctě ve Vilně (dnešní Litva) v ‚Úzké bráně‘ svatyně Ostra Brama, která je zasvěcená Panně Marii – Matce milosrdenství. Tento první obraz se dnes nalézá v kostele Ducha svatého v městě Vilno (Vilnius). Ale druhý obraz, proslavený na celém světě, pochází z jiné ruky. Na prosbu sester z Kongregace sestry Faustyny je Adolf Hyła pověřen namalovat pro klášter nový obraz podle týchž pokynů. Vzhledem k tomu, že obraz byl pro kostel příliš velký, měl ho namalovat ještě jednou tak, aby se vešel do výklenku bočního oltáře. Dne 16. dubna 1944, šest let po smrti sestry Faustyny, když se poprvé v kapli slavil i svátek Božího milosrdenství, byl posvěcen obraz, který je uctíván dodnes. Tak se doslova vyplnila prosba Páně:
„Toužím, aby tento obraz byl uctíván nejprve ve vaší kapli a potom i na celém světě.“

Šťastný člověk, který žije ve stínu mých paprsků

Na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, když jsem vešla do kaple, uslyšela jsem slova: Přeji si, aby tento obraz byl veřejně uctěn.‘ Tu jsem uviděla Pána Ježíše, jak umírá na kříži a silně trpí, a z Ježíšova srdce vyšly tytéž paprsky, které jsou na tom obraze.“
Když se sestra Faustyna ptala na význam paprsků, Pán prostými slovy vysvětluje: „Ty dva paprsky představují krev a vodu – světlý paprsek znázorňuje vodu, která duše ospravedlňuje; červený paprsek představuje krev, která je životem duší … Tyto dva paprsky vytryskly z nitra mého milosrdenství ve chvíli, kdy mé umírající Srdce bylo na kříži otevřeno kopím. Tyto dva paprsky chrání duše před hněvem mého Otce. Šťasten, kdo bude žít v jejich stínu, neboť ho nezasáhne spravedlivá Boží ruka .“

Co může znamenat ‚žít ve stínu těchto paprsků‘, mohla jednou sestra Faustyna prožít zcela konkrétně, když se modlila za jednoho umírajícího: „Viděla jsem umírajícího člověka ve strašných mukách a zápase. Bránil ho jeho anděl strážný, ale byl jakoby bezmocný vůči tak velké ubohosti té duše. Celé množství satanů na tu duši čekalo, ale během modlitby té korunky jsem uviděla Ježíše tak, jak je namalovaný na tom obrazu. Ty paprsky, které vytryskly z Ježíšova Srdce, zaplavily nemocného a síly temnoty poděšeně uprchly. Nemocný pokojně naposledy vydechl.“

S úctou k tomuto obrazu Ježíš spojil mimořádné přísliby, které nás mají povzbudit k horlivému šíření: „Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu.“

Sestra Faustyna zažila uskutečnění těchto příslibů mnohokrát už během svého života. Jedna dojímavá příhoda se odehrála v únoru 1937, kdy kvůli tuberkulóze byla už sama v nemocnici. Píše:
„Dnešní den je pro mne tak mimořádný, přestože jsem zakusila tolik utrpení, ale má duše se velice raduje. Na sousedním pokoji ležela těžce nemocná Židovka, před třemi dny jsem ji byla navštívit, pocítila jsem v duši bolest, že již brzy zemře a její duši neobmyje milost svatého křtu. Promluvila jsem o tom s ošetřující sestrou, že bychom jí, až by se blížila poslední chvíle, udělily svatý křest, ale potíž byla, že u ní stále byli Židé. Avšak pocítila jsem v duši vnuknutí pomodlit se před tím obrazem, který jsem měla z Ježíšova příkazu namalovat; mám brožurku a na obálce je kopie toho obrazu Božího Milosrdenství. A řekla jsem Pánu:
‚Ježíši, sám jsi mi řekl, že budeš dávat skrze tento obraz hodně milostí, tak tě prosím o milost svatého křtu pro tu Židovku, je jedno, kdo ji pokřtí, hlavně aby byla pokřtěna.‘
Po těchto slovech jsem se cítila zvláštním způsobem uklidněná a mám úplnou jistotu, že navzdory obtížím voda svatého křtu na její duši splyne.
Když byla velice slabá, vstávala jsem k ní v noci třikrát, abych nepromeškala vhodný okamžik k udělení té milosti. Ráno se cítila jakoby lépe, odpoledne se začala přibližovat poslední chvíle; ošetřující sestra říká, že bude těžké udělit jí tuto milost, protože jsou u ní. A přišel okamžik, kdy nemocná začala ztrácet vědomí, a tak začali pobíhat, jedni pro lékaře, jiní zase někam jinam, aby nemocnou zachránili, takže nemocná zůstala sama a ošetřující sestra jí udělila svatý křest. A než se všichni seběhli, její duše už byla krásná, ozdobená Boží milostí, a vzápětí začala umírat; umírání trvalo krátce, úplně jako by usnula. Náhle jsem uviděla její zázračně krásnou duši, jak vystupuje do nebe. Jak krásná je duše v posvěcující milosti; v mé duši zavládla radost, že jsem před tím obrazem dostala tak velkou milost pro tuto duši.“

Ježíši, důvěřuji Ti

Tato věta se malíři zdá být příliš dlouhá. Podle jeho názoru na ni není na obraze dost místa. Když se na to sestra Faustyna ptá Ježíše, on na tom trvá: „Slova ‚Ježíši, důvěřuji Ti‘ musí být umístěna viditelně.“ Tato slova jsou takříkajíc klíčem, který otevírá bránu k Božímu milosrdenství.
Znovu a znovu promlouvá Ježíš k sestře Faustyně o moci, která je skryta v těchto slovech: „Sám se činím závislým na tvé důvěře. Když bude tvá důvěra velká, má štědrost bude nekonečná.“ „Jak velmi miluji duše, které mi zcela důvěřují – udělám pro ně všechno.“
Nikdo nemá nekonečnou důvěru; ani sestra Faustyna. Její vztah plný dětské důvěry k Bohu roste tím, že se pokaždé znovu navenek nebo vnitřně bezvýhradně vydává těžkým situacím. A pak v důvěře v Ježíše prožívá zázraky; jako například během noviciátu:
„Když mne v noviciátu matka novicmistrová určila do kuchyně, polekala jsem se toho, neboť jsem nedokázala zvládnout hrnce, protože byly hrozně veliké. Nejtěžší pro mne bylo slévat brambory, někdy se mi polovina vysypala. … Avšak tato obtíž se nezmenšovala, protože mi den za dnem ubývalo sil, a protože jsem neměla sílu, držela jsem se stranou, když se měly slévat brambory … V poledne při zpytování svědomí jsem si Bohu stěžovala na nedostatek sil. Vtom jsem v duši zaslechla tato slova: ‚Ode dneška ti to půjde velice snadno. Přidám ti na síle.‘ Večer, když je čas slévat brambory, s důvěrou v Pánova slova pospíchám jako první. Snadno zvedám hrnec a docela dobře jsem je slila. Ale když jsem zvedla poklici, aby se brambory odpařily, uviděla jsem v hrnci namísto brambor kytice červených růží tak krásných, že je těžké je popsat. Ještě nikdy jsem takové neviděla. Velmi mě to udivilo, nerozuměla jsem jejich smyslu, ale v tu chvíli jsem zaslechla v duši hlas:
‚Tvou těžkou práci proměňuji v kytice nejkrásnějších květů a jejich vůně stoupá k mému trůnu‘“
Vše záleží na tom, jestli opravdu Bohu důvěřujeme, že nás chce obdarovat daleko nad naše představy a přání. Ježíš to vysvětluje na zcela jednoduchém příkladu:
„Má dcero, představ si, že jsi vládkyní celé země a máš moc rozhodovat o všem, jak se ti zlíbí. Můžeš prokazovat libovolné dobro, jak se ti zachce; vtom zaklepe na tvé dveře malé dítě. Celé se chvěje a se slzami v očích, ale s velkou důvěrou ve tvou dobrotu prosí o kousek chleba, aby nezemřelo hladem. Jak by ses k tomu dítěti zachovala? Odpověz mi, má dcero.“ Řekla jsem: „Ježíši, dala bych mu všechno, o co mne prosí, ale ještě tisíckrát víc.“
Pán mi řekl: „Stejně zacházím já s tvou duší.“

Důvěra není přístupem k Božímu Srdci pouze při vnějších těžkostech, ale především v niterných nouzích, kde jde o posvěcení duše: „Milosti mého milosrdenství lze čerpat jedinou nádobou, a tou je důvěra. Čím více duše důvěřuje, tím více dostane.“
Těm, kteří žijí v hříchu daleko od Boha, Pán praví: „Napiš to pro ztrápené duše: když duše uvidí a pozná tíži svých hříchů, a když se jí před očima ukáže celá propast ubohosti, do níž klesla, ať si nezoufá, ale ať se s důvěrou vrhne do náruče mého milosrdenství – jako dítě do objetí milované matky. Tyto duše mají přednostní právo na mé slitovné srdce, na mé milosrdenství.“
Duše, které touží po dokonalosti, „ať se … vyznačují bezmeznou důvěrou k mému milosrdenství. O posvěcení takových duší se starám já sám, dám jim vše, co bude potřeba k jejich svatosti.“
Nikoli slabosti nebo hříchy nám nejvíc brání na cestě ke svatému životu, ale „nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu“. (580)
„Duše, které mi bezmezně důvěřují, jsou mou velkou radostí, neboť do těchto duší vlévám všechny poklady svých milostí. Raduji se, když žádají mnoho, neboť mou touhou je mnoho, velmi mnoho dávat.“