česky deutsch english

Hlasatelka Božího milosrdenství

„Všimla jsem si, že od vstupu do kláštera mi vyčítali jednu věc – že jsem svatá, ale pokaždé to řekli ironicky. Zpočátku mne to velmi bolelo, ale když jsem se povznesla výš, nedbala jsem na to. Když ale jednou kvůli mé svatosti trpěla jistá osoba, velmi mne zabolelo, že kvůli mně mohou mít ostatní nějaké nepříjemnosti, a začala jsem si Pánu Ježíši stěžovat, proč je tomu tak. Pán mi odpověděl:‚Proč jsi smutná? Vždyť jí jsi, zanedlouho to sám zjevím a budou vyslovovat stejné slovo – svatá – ale už s láskou.‘“ Určitě už mnohem dřív, než Jan Pavel II. o Neděli Božího milosrdenství v Jubilejním roce 2000 na Svatopetrském náměstí ze zjevnou radostí svatořečil svou krajanku, byla tato prostá laická sestra z Polska jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších řeholnic katolické církve. Kdo by se divil? Vždyť Ježíš jí daroval nádherné povolání: vést lidstvo k velké důvěře v Boží milosrdenství, které „je tak velké, že ho za celou věčnost nepochopí žádný rozum, ani lidský, ani andělský.“ Ona sama ve svém známém Deníčku prosila Boha jen o jediné:
„Ježíši můj, každý z tvých svatých zrcadlí jednu z tvých ctností. Já toužím zrcadlit tvé slitovné Srdce, plné milosrdenství, chci ho oslavovat. Ať je tvé milosrdenství, ó Ježíši, vtisknuté do mého srdce a duše jako pečeť, a to bude mým znamením v tomto i v budoucím životě. … Pomoz mi, Pane, aby mé srdce bylo milosrdné, abych uměla soucítit s utrpením bližních. Nikomu neodmítnu své srdce. Budu upřímná i k těm, o nichž vím, že budou zneužívat mé dobroty…“

První Boží volání

Dne 28. srpna 1905 přišla Helena na svět jako třetí z deseti dětí v prosté rolnické rodině ve vesnici Glogowiec. Navzdory velké chudobě se tato veselá dívka lišila od ostatních dětí tím, že se o své skromné úspory velmi ochotně dělila s ještě chudšími.
„Naléhavé Boží volání,“ vzpomíná později, „milost povolání k řeholnímu životu, jsem v sobě cítila už od sedmi let. Tehdy jsem poprvé zaslechla v duši Boží hlas. Bylo to pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem tento hlas milosti poslechla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by mi uměl tyto věci vysvětlit.“
Po necelých třech letech učení musela tato samostatná a inteligentní dívka nechat školy a pomáhat rodině.
Na loukách, kde pásávala krávy, „od rána do večera kázala zástupu dětí, které ji stále obklopovaly. Všichni se měli stát poustevníky, aby se na poušti modlili za obrácení hříšníků,“ vysvětluje její bratr Stanislav.
Po svém prvním svatém přijímání se Helena modlila ještě raději, a to i v noci, a tak chtěla matka energicky zastavit ‚toto přehánění‘.
„Ale maminko, já si myslím, že je to můj anděl strážný, který mě v noci budí, abych se modlila,“ obhajovalo se dítě. Jelikož se o jedny sváteční šaty musela dělit se svými sestrami, mohla jít na nedělní mši svatou jen v pracovním oděvu, a proto se v kostele vždy schovala do kouta. Ale nedělní mši svatou si nenechala ujít.
Jako čtrnáctiletá šla poprvé do služby, ale po roce rozhodně prohlásila: „Maminko, já musím jít do kláštera.“ Odpovědí rodičů bylo rozhodné ne, a nedovolili jí to, ani když jí bylo 18 let. Unavená bojem s rodiči se Helena rozhodla, že „bude žít ve světě jako jiná děvčata“.

Nezapomenutelný ples

Tak jako povolal Pán Ježíš své apoštoly od rybářských sítí, tak radikálně to udělal i se sestrou Faustynou, která pro něho zanechala vše v jediném okamžiku. Jak památné bylo toto setkání!
„Neustálé volání milosti bylo pro mne velikým utrpením, ale snažila jsem se ho přehlušit různými zábavami. Avšak moje duše nenacházela v ničem uspokojení. Vyhýbala jsem se vnitřně Bohu a celou duší jsem tíhla ke stvořením. Boží milost v duši ale zvítězila.
Jednou jsem byla se svou sestrou na bále. Když se všichni skvěle bavili, moje duše prožívala vnitřní muka. Ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem náhle vedle sebe spatřila Ježíše. Ježíše zmučeného, obnaženého, celého pokrytého ranami. Řekl mi tato slova: ‚Jak dlouho mám ještě kvůli tobě trpět a jak dlouho mě necháš ještě čekat?‘ – V tom okamžiku utichla líbezná hudba, společnost, ve které jsem byla, mi zmizela z očí, zůstal jen Ježíš a já. Posadila jsem se vedle mé drahé sestry, chtěla jsem to, co se dělo v mé duši, zakrýt bolestmi hlavy. Po chvíli jsem nepozorovaně opustila společnost i sestru a odešla jsem do katedrály sv. Stanislava Kostky. Začínalo už svítat, v katedrále bylo málo lidí. Nedbala jsem na to, co se okolo mne děje, vrhla jsem se tváří k zemi s rozpaženýma rukama před Nejsvětější svátost a prosila jsem Pána, aby mi ráčil dát poznat, co mám dál dělat. Vtom jsem uslyšela slova: ‚Ihned odcestuj do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera.‘
Vstala jsem od modlitby, odešla domů… Jak jsem jen dokázala, svěřila jsem se sestře s tím, co se odehrálo v mé duši. Prosila jsem ji, aby se za mne rozloučila s rodiči, a jen tak, v jedněch šatech, bez ničeho, jsem přijela do Varšavy.“

Vstup do kláštera

Aby však mohla vstoupit do kláštera, musela mít výbavu, a tak se musela opět nechat zaměstnat jako služka. Tato dívka s dvěma silnými zrzavými copy a pihovatou tváří byla pracovitá, nábožná, veselá a mezi dětmi oblíbená. Její domácí si jí proto velmi vážili, měli ji rádi a nechtěli jí dovolit odejít.
Vícekrát prosila o přijetí v různých klášterech, ale bezvýsledně. Pokaždé se opakovalo to samé: „Tato dívka bez věna, bez vzdělání, která neumí ani pořádně číst a psát, která se ničemu nevyučila a má jen jednoduché obnošené šaty, určitě není zajímavou kandidátkou.“ „Až jsem konečně zaklepala na bránu našeho kláštera,“ pokračuje sestra Faustyna. „Přišla ke mně matka představená, nynější generální matka Michaela. Po krátkém rozhovoru mi poručila jít za Pánem domu a zeptat se, jestli mě přijme. Hned jsem pochopila, že se mám zeptat Pána Ježíše. S velkou radostí jsem šla do kaple a zeptala jsem se Ježíše: ‚Pane tohoto domu, přijmeš mě?‘
Hned jsem slyšela hlas: ‚Přijímám tě, jsi v mém srdci.‘ Když jsem se vrátila z kaple, matka představená se mě nejdřív zeptala: ‚Tak co, přijal tě Pán?‘ Odpověděla jsem, že ano. ‚Když tě přijal Pán, já tě také přijímám,‘ odpověděla. Takové bylo moje přijetí do kláštera.“
Tak vstoupila Helena Kowalská 1. srpna 1924 jako devatenáctiletá do Kongregace Matky Božího milosrdenství. A o několik let později si sestra Faustyna ve svém Deníčku poznamenává:  „Vše začíná Tvým milosrdenstvím; vše končí Tvým milosrdenstvím.“

Jako pomocná sestra byla mladá postulantka hned určená vykonávat těžkou práci v domácnosti. „Po třech týdnech jsem ale zjistila, že je zde málo času na modlitbu a mnoho dalších věcí, které odpovídaly přáním mé duše. Uvažovala jsem proto o přestupu do přísnější řehole.“ Když ji ale Pán ujistil slovy: ‚Na toto místo jsem tě povolal, a ne někam jinam, a tady jsem pro tebe připravil mnoho milostí,‘ zůstala klidná. „Od té chvíle se cítím stále šťastná a spokojená.“ A jak poznamenala jedna sestra, v následujících třinácti letech „se svou obyčejnou, pokornou službou v mnoha domech kongregace úplně zničila.“
Když se jednou představené ptali, proč posílá sestru Faustynu z jednoho kláštera do druhého, odpověděla: „Není snadné najít takové sestry, které se nechají přeložit bez reptání a odporu. Ale sestra Faustyna k nim patří… S horlivostí se pouštěla do každé práce, i když neměla dost zkušeností,“ pokračovala představená. „Byla přesvědčená, že poslušnost může všechno nahradit, a skutečně tomu tak bylo!“
Všichni obdivovali její umění vařit a péct.
Později měla vynikající výsledky i na zahradě, kde „dřela za čtyři a jednou vyčerpáním omdlela.“ Tam se často modlívala: „Pane, pomáhej mi, protože se v tom vůbec nevyznám.“
Současně dobrovolně pomáhala i sestře v kuchyni, která stála častokrát večer sama a unavená nad neumytým nádobím. „Ano, ráda jsem zaskočila za druhé, když bylo třeba udělat něco těžkého,“ svěřila se sestra Faustyna ve svém deníku. „Pochopila jsem, že tím dělám Ježíšovi radost… Ty nejmenší věci dostanou neocenitelnou hodnotu, když je děláme z lásky.“

Není divu, že ochota této stále se usmívající pomocné sestry byla velmi často zneužívána. Nejedna spolusestra dosvědčila:
„Sestra Faustyna je buď hloupá, nebo svatá, protože průměrný člověk by opravdu nesnesl, aby mu někdo pořád dělal takové naschvály! … Sestra Faustyna všechny převyšovala svou mírností, pokorou a duševní vyrovnaností. Byla velmi poslušná, nikdy nereptala ani si nestěžovala. Byla velmi trpělivá … Ať dělala cokoli, zdálo se, že to dělá výhradně pro jednoho. Ježíše milovala tak vroucně, jako se ve světě milují manželé. Nevím, jak to mám vyjádřit: ona myslela pouze na NĚHO!“
Skutečně, během všech každodenních prací se snažila žít v Boží přítomnosti. „Zastavovala nás dokonce i tehdy, když jsme čistily kamna a dávaly popel do věder, abychom se modlily za různé úmysly!“ vzpomíná sestra Lidvina. Mladé sestry se shodovaly v jednom: „Ona se nemodlila tak jako my. Její postoj v kapli nás uváděl v údiv. Byla stále na kolenou, bez hnutí, bez opory a nevnímala nic kolem. Mohly jsme vcházet nebo vycházet, ona si ničeho nevšímala.“ Ale ne všechny jí byly nakloněné, a tak jí některé otevřeně dávaly najevo svou závist a odmítnutí.
„Vy pravděpodobně nikdy neprožíváte žádné zkoušky. Vám jde všechno samo od sebe,“ říkávaly tvrdě a utrápená sestra Faustyna spěchala po mnoha ponižováních do kaple, kde při takových „píchnutích špendlíkem … tekla krev, třebaže nebylo vidět ránu … V duchu jsem otevřela ciborium, hlavu jsem si položila na okraj kalicha a moje slzy pokojně padaly do Srdce toho, který chápe každou bolest.“

Těžce zkoušená novicka

Jako jednadvacetiletá během obláčky ztratila sestra Faustyna vědomí, neboť „ve chvíli obláčky mi Bůh dal poznat, jak velmi budu trpět.“
Aby mohl Ježíš svou nevěstu zformovat jako patronku zoufalých, musel ji vést školou utrpení, ve které se „naučila důvěřovat proti každé naději, proti každému pocitu … Koncem prvního roku noviciátu se začalo v mé duši stmívat. Necítím žádnou radost z modlitby, rozjímání mě stojí hodně námahy, začíná se mne zmocňovat strach. Můj rozum byl zvláštně zatemněný, žádná pravda mi nebyla jasná. Když mi někdo povídal o Bohu, moje srdce bylo jako kámen. V modlitbě jsem nenacházela žádnou útěchu. Obklopoval mne strach, a když jsem se na sebe podívala, viděla jsem jen hřích a nicotu … Nechápala jsem nejjednodušší modlitby. Tak uběhla první hodina modlitby, nebo spíš boje. Rozhodla jsem se modlit druhou hodinu … třetí hodinu.“
Potom se její duši konečně ukázal trpící Pán a láskyplně jí vysvětlil: „Nevěsta musí být podobná svému ženichovi. Často nechávám velké milosti na konec modlitby.“
Tehdy sestra Faustyna neměla duchovního vůdce, který by jí už konečně řekl, co má dělat.
Se svým těžce zkoušeným duchovním životem a výjimečnými milostmi bezmocně hledala pomoc. Píše o tom: „Chodila jsem od představených ke zpovědníkovi, od zpovědníka k představeným, a nenacházela jsem uspokojení.“ „Je nemožné, aby se Bůh vázal na stvoření tak vroucím poutem,“ řekla představená a prostá laická sestra tiše trpěla. „Boží milosti se mi staly velkým trápením, a tak jsem se začala vyhýbat setkáním s Pánem, neboť jsem se bála, že jsem se stala obětí přeludu. Ale Ježíš mne o to víc pronásledoval svými dary.“ Až po dvou a půl letech ji Pán vysvobodil z těchto zkoušek. „Zachránila mě jen poslušnost. Cítila jsem, že jsem zalita Božím světlem. Od té doby moje duše přebývá s Bohem jako dítě se svým milovaným Otcem.“
Na prostou slavnost obláčky sestry Marie Faustyny přišli nakonec i její rodiče, kteří se do té doby zlobili, a nyní se velmi divili, když viděli svou dceru ‚tak šťastnou‘.

Vzácná svatební kytice

Na slavnost věčných slibů 1. května 1933 pozvala sedmadvacetiletá sestra Faustyna ‚celé nebe i zemi‘. Avšak kolik bolesti předcházelo tomuto ‚svatebnímu dni‘!
„Všechno se ještě dalo snést. Když mě ale Pán požádal, abych namalovala obraz, to už o mně opravdu začali mluvit trochu hlasitěji a dívat se na mne jako na nějakou hysterku… Teď vidím, že na mne číhali jako na zloděje všude: v kapli, při povinnostech, na cele… Opravdu, moje ubohá postel, i ta byla mnohokrát kontrolovaná. Někdy jsem se musela smát…“ Představená se chovala odmítavě. „Řekla mi, ať pustím z hlavy, že by Pán Ježíš se mnou takto důvěrně přebýval, s takovou ubohou, nedokonalou. ‚Pán Ježíš se sjednocuje jen se svatými dušemi, zapamatujte si to. … dobře si to vtlučte do hlavy. Ale dobrá, obstarám vám plátno a barvy, dejte se do práce.‘“ Až později se představená dozvěděla, jak smutná od ní sestra Faustyna odcházela a jak se obracela na vícero spolusester s otázkou, jestli by ony nemohly namalovat obraz Páně. Zbytečně.
Během osmidenních duchovních cvičení, které předcházely věčným slibům, musela sestra Faustyna jako laická sestra uklízet celu jedné velmi náročné sestře, která sledovala každý její krok a neustále ji kárala. „Ze všech utrpení a těžkostí chci připravit kytici pro Ježíše na den našeho věčného sňatku,“ předsevzala si. Jako přípravu na své definitivní ano byla na zpovědi u Bohem osvíceného pátera Eltera z Říma. Byla to možná nejdůležitější zpověď jejího života. „Buďte úplně klidná, Ježíš je vaším učitelem a důvěrný vztah s Ježíšem není ani hysterie, ani snění, ani klam,“ – vysvětloval jí a ona od toho okamžiku už nikdy potom neměla pochybnosti o vnitřních vnuknutích.
Téhož roku sestra Faustyna konečně potkala spirituála Sopočka, Ježíšem přislíbeného duchovního vůdce. Když mu sestra říkala o Ježíšově příkazu dát namalovat jeho obraz, nejprve vyhýbavě odpověděl: „Maluj Boží obraz ve své duši.“
Ale posléze to byl tento svatě žijící zpovědník, který se jako jediný zastával poselství a nechal namalovat a veřejně vystavit obraz tak, jak si přál Ježíš. Jaká velká radost to byla pro sestru Faustynu, která se mohla účastnit slavnosti! Na zpáteční cestě ale musela ‚zaplatit‘ za darované milosti, když musela snášet hrozná trápení od démonů plných nenávisti.
Ti ale zmizeli v tom okamžiku, kdy si sestra Faustyna přivolala na pomoc svého anděla strážného, který
ji ve viditelné podobě doprovodil až domů. „Měl klidné a skromné oči; na čele mu zářil plamen.“ Když sestra Faustyna po několika týdnech oznámila svým představeným, že ji Ježíš pověřil založením nové kongregace, hned udělali ‚jejím pohádkám konec‘ a přeložili ji z Vilna do Krakova.

Utěšitelka chudých

„Tak den začíná bojem a bojem i končí. Když jdu spát, cítím se jako voják, vracející se z bojiště.“ Na vrátnici v klášteře, sama už zesláblá tuberkulózou, poznávala sestra Faustyna smýšlení, strach a někdy i averzi chudých, kteří ne vždy dovedli natáhnout svou ruku pokorně. „Chci se k nim chovat tak, jak by to na mém místě dělal Kristus,“ to bylo její předsevzetí. „Dnes přišel na vrátnici Ježíš v podobě chudého mládence. Zbídačený mladík, ve velmi roztrhaných šatech, bosý a prostovlasý, byl velmi promrzlý, neboť den byl deštivý a chladný. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem do kuchyně, ale nic pro chudé jsem nenašla. Po chvíli hledání se objevilo trochu polévky. Ohřála jsem ji, nadrobila do ní trochu chleba a dala ji chudému, který ji snědl. Ve chvíli, kdy jsem od něj brala hrnek, mi dal poznat, že je Pánem nebe i země. Když jsem spatřila, kým ve skutečnosti je, zmizel mi z očí. Když jsem přišla domů a přemýšlela o tom, co se na vrátnici stalo, zaslechla jsem v duši slova: ‚Dcero moje, k mým uším dolehlo blahořečení chudých, kteří mi blahořečí, když odcházejí z vrátnice. Líbilo se mi toto tvé milosrdenství v mezích poslušnosti, a proto jsem sestoupil z trůnu, abych ochutnal plody tvého milosrdenství.‘“

Touto nemocí chci oslavit Boha

Už během prvního roku v noviciátu se u úplně vyčerpané sestry pracující v kuchyni objevily první příznaky nemoci. Bůh ale dopustil, že lékař dlouho vždy jen konstatoval: „Sestro, na vašich plicích nic nenacházím.“ „Ale já mám bolesti,“ odpověděla klidně sestra Faustyna a odešla. Dokonce i některé spolusestry si šuškaly, že se rozmazluje a ve skutečnosti vůbec není nemocná, jen si něco vymýšlí. Těžce zkoušená sestra, která uměla tak dobře ukrýt svá utrpení v Ježíšově srdci, se často modlila a prosila o „jeho milosrdný pohled “ a o „čistou lásku“ k sestrám, „které si často myslí, že laické sestry mají srdce z kamene, třebaže tomu tak není.“
Byla sice sestrám dost dobrá „jako odpadkový koš na jejich starosti“ a často se cítila „jako kobereček pod nohama sester, po kterém mohou nejen šlapat, ale ještě si do něj utírat boty. Pod nohama sester je moje místo. Budu o ně každodenně pečovat tak, že to lidské oko nepostřehne.“ Když krize postupovaly a okrádaly ji o spánek, využívala tento čas tak, že „pro záchranu duší v duchu navštěvovala kostely a kaple po celém světě.“
Posléze jí lékaři diagnostikovali tuberkulózu plic, vnitřností a krku a poslali sestru Faustynu, která se cítila jako ‚mrtvola v úplném rozkladu‘, dvakrát do sanatoria. Ale ona si nepřála „ani uzdravení, ani smrt; vše je dobré, jen ať se vyplní Boží vůle. Vinula jsem se do náručí jeho milosrdenství jako dítě.“
Ředitel sanatoria dr. Silber, židovský konvertita, dosvědčil, že úsměv „jeho výjimečné pacientky“ byl stále stejný a nezměnil se, ani když měla silné bolesti. Vše se u ní točilo kolem jedné otázky: „Mohu zítra přijmout svaté přijímání, nebo ne?“ Když jednou nemohla, viděla vedle svého lůžka serafa, který ji podal hostii se slovy: „Hle, Pán andělů.“ To se opakoval třináct dní za sebou. Když pak převezli těžce nemocnou sestru dva týdny před smrtí do kláštera, podle jejího osobního přání dostal od ní dr. Silber na rozloučenou obrázek svaté Terezie Ježíškovy. O darovaném obrázku řekl: „tento obrázek byl svědkem všech jejích utrpení,“ a s radostí ho zavěsil nad postel svého syna.
„Nebojím se, že by se od něj mohl nakazit, protože sestra Faustyna byla skutečně svatá. A mám-li to říci stručně: svatí nemohou nakazit!“

Dám ti účast na díle vykoupení

Ježíš si od své nevěsty přál: „Chci, aby ses obětovala za hříšníky a hlavně za ty, kteří se vzdali vší naděje na Boží milosrdenství,“ a sestra Faustyna spolupracovala s tímto přáním. Žádná oběť jí nebyla příliš za ty hříšníky, kteří už nedoufali v Boží milosrdenství. „Rozumím duším, které trpí beznadějí, protože jsem prošla stejným ohněm,“ to znala tato vyslankyně Božího milosrdenství z vlastní zkušenosti, když na sebe brala hřích nedůvěry a nevyslovitelnou nouzi zoufalých. Satan jí dal pocítit svou nenávist, neboť „její zásluhou získávají největší hříšníci znovu důvěru a vracejí se zpět k Bohu.“ „Celá jsem jako oheň,“ napsala, „hořím touhou zachraňovat duše; v duchu procházím celým světem a zejména zaostalými zeměmi, abych zachraňovala duše … Moje přání se nedají změřit; chci, aby všechny národy poznaly Boha; chci připravit všechny národy na druhý příchod Páně … v duchu jsem pochopila, jak mnoho duší volá ‚Dejte nám Boha!‘
… A v okamžicích vroucné důvěry s Ním se mi zdálo, že osud celého světa závisí na mně.
… Chtěla bych být knězem, abych neustále hovořila o tvém milosrdenství s hříšnými dušemi, které upadly do zoufalství. Kdybych byla misionářem, nesla bych světlo víry do dalekých zemí, aby Tě mohly poznat i tyto duše.“

Pomoc umírajícím

Na sklonku života si v sanatoriu uvědomila: „Je zvláštní, jak mi Pán dává pochopit, že někdo potřebuje mou modlitbu! Stává se to především u umírajících … Někdy jim v posledním boji pomáhám i z velké dálky … Najednou jsem se ocitla v neznámém domě, kde umíral starší člověk ve strašných mukách. Okolo postele bylo mnoho ďáblů a plačící rodina. Když jsem se začala modlit, duchové temnoty se rozprchli se syčením a vyhrožovali mi. Ta duše se uklidnila a plná důvěry spočinula v Pánu. V tu samou chvíli jsem se spatřila ve svém pokoji. Jak se to děje, nevím.“ Třebaže měla dar číst v duších a ve vizích budoucnosti předpověděla ‚dlouhou hroznou válku, která zpustoší Evropu‘, lidé jí nevěřili. Je pravda: „Bůh někdy dovolí, aby ti, kteří se na zemi trápí, ne vždy viděli plody své námahy. Radost je pro ně vyhrazena až v nebi.“

Mé poslání začíná až smrtí

Jak skromná byla sestra Faustyna, když si přála dostat jen pár klasů, „protože ze sanatoria nejsou žádné vidět.“ „Zaslechl to ale jeden pacient, druhý den vyšel ze sanatoria na pole a přinesl mi několik krásných klasů.“
Jak vhodný a symbolický dar! Sestra Faustyna už byla sama zralým snopem klasů, připraveným pro nebe.
„I když jsem tak ubohá, nebojím se Tě, Bože, neboť dobře znám tvé milosrdenství,“ – tak zní její poslední dialog s Pánem v deníku. Bez smrtelného zápasu zemřela v Krakově 5. října 1938 ve věku pouhých 33 let.
Pro nás všechny je určená její závěť, plná útěchy:
„Ach, pochybující duše, poodhalím vám závoj nebe, abych vás přesvědčila o Boží dobrotě, abyste už víc nezraňovali nedůvěrou nejsladší Ježíšovo srdce. Bůh je láska a milosrdenství.“