Přeskočit na obsah

Spiritualita

Rodina Panny Marie

Boží Milosrdenství

Matka všech národů

Dílo Ježíše Velekněze – Rodina Panny Marie

Slovenský biskup Pavel Maria Hnilica SJ († 2006) v roce 1968 na přání papeže Pavla VI. založil laické hnutí Pro fratribus s cílem duchovně a materiálně podporovat pronásledovanou církev ve východní Evropě. Toto hnutí bylo otevřeno všem, bez ohledu na stav nebo věk. Když do něj vstoupili mladí lidé, muži a ženy, kteří chtěli svůj život zasvětit Bohu, aby se tak ještě intenzivněji mohli věnovat šíření evangelia, dostalo toto hnutí nové nasměrování.

Rožňavský biskup Mons. Eduard Kojnok († 2011) schválil 14. srpna 1992 na diecézní úrovni toto společenství pod novým názvem Pro Deo et fratribus – Rodina Panny Marie (společenství je obecně známé jako Rodina Panny Marie). 25. března 1995 bylo toto společenství Papežskou radou pro laiky povýšeno na sdružení papežského práva a jeho statuty byly definitivně uznány 25. března 2004.

Pro kněží PDF-RPM zřídila Kongregace pro klérus 22. května 2008 mezinárodní veřejné duchovenské sdružení papežského práva s fakultou inkardinovat. Toto sdružení má název Dílo Ježíše Velekněze (Opus JSS) a jeho zakladatelem a prezidentem je kněz Gebhard Paul Maria Sigl.

Kněží a bratři

S pohledem na Ježíše Velekněze a podle jeho vzoru se klerici Díla Ježíše Velekněze snaží žít a pracovat v duchu služby pro Boží království.

Seminaristé studují v Římě. Jejich formaci tvoří dvouletá příprava v předsemináři a následně filozofická a teologická studia na papežských univerzitách v Římě.

Misijní bratři, kteří pomáhají kněžím v pastoraci, absolvují svou formaci a vzdělání také ve formačním domě Díla Ježíše Velekněze.

Apoštolské sestry

Podstata povolání apoštolských sester Rodiny Panny Marie spočívá v tom, že své povolání, svůj zasvěcený život obětují Bohu za posvěcení kněží. Tento úmysl naplňují snahou o hluboký život modlitby a za posvěcení kněží obětují i všechny své každodenní práce a povinnosti.

Období vzdělávání a formace apoštolských sester v mateřském domě na Slovensku trvá minimálně tři roky. Tento čas slouží k duchovně-spirituálnímu prohloubení jejich života, jakož i k prakticko-misionářskému zrání sester. Období formace se uzavírá za přítomnosti biskupa Slavnostním zasvěcením Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tímto zasvěcením sestry vyjadřují svou snoubeneckou odevzdanost Kristu a zároveň se zavazují žít podle evangelijních rad život křesťanské dokonalosti.

Spiritualita

Přes rozdílnou právní strukturu žijí obě společenství tutéž spiritualitu tak, že Dílo Ježíše Velekněze a Rodina Panny Marie tvoří jedno jediné dílo, jedno společenství.

Společná spiritualita Díla Ježíše Velekněze a Rodiny Panny Marie se vyznačuje láskou k Panně Marii, eucharisticko-kněžským duchem a věrností Svatému otci. Je orientovaná misionářsky a usiluje o  pravou ekumenu, aby se naplnil Ježíšův příslib o jednom stádu pod vedením jednoho pastýře (Jan 10,16).

Spiritualita čerpá svou sílu z modlitby a ze svátostného života, a proto – podle možností – v jednotlivých domech tohoto společenství je každodenní poklona.

Apoštolát

Kněží společenství jsou pověřeni různými úkoly v rámci celosvětové církve. Věnují se pastoraci ve svěřených farnostech a církevních institucích. V pastorační činnosti je podporují jednak bratři, kteří podle svých možností a schopností pomáhají v misích, ale i apoštolské sestry a misijní pomocnice Rodiny Panny Marie.

V závislosti na pověření, daného příslušným biskupem nebo místní církví, má vnější apoštolát a misijní činnost nejrůznější podoby; zahrnuje v sobě farní činnost, vyučování ve školách a práci v koleji, péče o děti, mládež, rodiny a staré lidi, různé charitativní úkoly především na misijních územích a mnohé další činnosti.

Misijní časopis, dvouměsíčník Vítězství Srdce, je vydáván v šesti jazycích (ve slovenštině, němčině, angličtině, italštině, holandštině a francouzštině) a dává nahlédnout nejen do spirituality, ale i do misijního působení Díla Ježíše Velekněze a  Rodiny Panny Marie.

V současnosti působí společenství Díla Ježíše Velekněze a Rodiny Panny Marie v Itálii, Německu a Rakousku, ve Švýcarsku, Francii a Nizozemsku, na Slovensku a v Čechách, a také v Uruguayi, Kazachstánu a v Rusku.

Boží milosrdenství

Sv. Faustyna

„Jsem láska a milosrdenství“

„V současné době lidstvo nezbytně potřebuje, aby se neohroženě hlásalo a dosvědčovalo Boží milosrdenství.“
Těmito slovy povzbudil 16. září 2007 při modlitbě Anděl Páně papež Benedikt XVI. všechny křesťany, aby se stali apoštoly Božího milosrdenství. Dále řekl: „Prorockým způsobem tušil tuto pastorační naléhavost milovaný Jan Pavel II., který byl velkým apoštolem Božího milosrdenství. Během celého svého pontifikátu byl misionářem Boží lásky mezi národy. Vyzýval křesťany a lidi dobré vůle, aby uvěřili, že Boží milosrdenství je silnější než všechno zlo.“
Nikdy v minulosti nebyla naše společnost poznamenaná tak nemilosrdným konkurenčním bojem, silným tlakem na výkon, depresemi, strachem, potlačovanou vinou a vnitřním zoufalstvím. Právě proto si Bůh vyvolil polskou řeholní sestru Faustynu Kowalskou, aby ve světě, který je tak chudý láskou a vzájemnou ohleduplností, hlásala jeho nepochopitelné milosrdenství. „Ve Starém zákoně jsem ke svému lidu posílal proroky s výstrahami. Dnes posílám tebe k celému lidstvu se svým milosrdenstvím… Mé milosrdenství je tak velké, že ho za celou věčnost nepochopí žádný rozum, ani lidský, ani andělský. … Nechci trestat bolavé lidstvo, ale toužím ho uzdravit a přivinout ke svému milosrdnému srdci. … Největší hříšníci by dosáhli velké svatosti, kdyby důvěřovali mému milosrdenství. … Čím větší hříšník, tím větší právo má na mé milosrdenství.“
Pán prosí jen o jediné: „Ať se ke mně nebojí přiblížit slabá, hříšná duše. … I kdyby duše byla jako mrtvola v rozkladu, a i kdyby z lidského pohledu už pro ni nebylo vzkříšení a vše bylo ztraceno, u Boha tomu tak není. … Svým milosrdenstvím pronásleduji hříšníky na všech jejich cestách a mé srdce se raduje, když se ke mně vracejí. Zapomínám na hořkost, kterou napájeli mé srdce, a raduji se z jejich návratu. … Pověz hříšníkům, že na ně stále čekám, naslouchám tlukotu jejich srdce, kdy začne bít pro mne. …Jsem sama Láska a samo Milosrdenství, neexistuje ubohost, která by se mohla srovnávat s mým milosrdenstvím. Žádná ubohost ho nemůže vyčerpat, neboť ve chvíli, kdy se dává, roste. Duše, která důvěřuje mému milosrdenství, je nejšťastnější, protože já sám se o ni starám.“
Především kněží „mají říkat duším o mém velkém a nepochopitelném milosrdenství. … Řekni mým kněžím, že zatvrzelí hříšníci se budou kát po jejich slovech, když budou mluvit o mém nesmírném milosrdenství, o slitování, které mám s nimi ve svém srdci. Kněžím, kteří budou hlásat a oslavovat mé milosrdenství, dám podivuhodnou moc, pomažu jejich slova a pohnu srdce, ke kterým budou promlouvat… dokonce i srdce těch nejzatvrzelejších hříšníků.“
Když blahoslavený papež Jan Pavel II. roku 1997 přišel po téměř dvacetiletém pontifikátu do Krakova jako poutník, veřejně vyznal:
„Poselství Božího milosrdenství je mi stále blízké a vzácné, určitým způsobem formovalo můj pontifikát.“
Bůh potvrdil tuto „misi“ Svatého otce Jana Pavla II., když si ho povolal k sobě 2. dubna 2005, právě v předvečer svátku Božího milosrdenství, který on sám zavedl.

Hlasatelka Božího milosrdenství

„Všimla jsem si, že od vstupu do kláštera mi vyčítali jednu věc – že jsem svatá, ale pokaždé to řekli ironicky. Zpočátku mne to velmi bolelo, ale když jsem se povznesla výš, nedbala jsem na to. Když ale jednou kvůli mé svatosti trpěla jistá osoba, velmi mne zabolelo, že kvůli mně mohou mít ostatní nějaké nepříjemnosti, a začala jsem si Pánu Ježíši stěžovat, proč je tomu tak. Pán mi odpověděl:‚Proč jsi smutná? Vždyť jí jsi, zanedlouho to sám zjevím a budou vyslovovat stejné slovo – svatá – ale už s láskou.‘“ Určitě už mnohem dřív, než Jan Pavel II. o Neděli Božího milosrdenství v Jubilejním roce 2000 na Svatopetrském náměstí ze zjevnou radostí svatořečil svou krajanku, byla tato prostá laická sestra z Polska jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších řeholnic katolické církve. Kdo by se divil? Vždyť Ježíš jí daroval nádherné povolání: vést lidstvo k velké důvěře v Boží milosrdenství, které „je tak velké, že ho za celou věčnost nepochopí žádný rozum, ani lidský, ani andělský.“ Ona sama ve svém známém Deníčku prosila Boha jen o jediné:
„Ježíši můj, každý z tvých svatých zrcadlí jednu z tvých ctností. Já toužím zrcadlit tvé slitovné Srdce, plné milosrdenství, chci ho oslavovat. Ať je tvé milosrdenství, ó Ježíši, vtisknuté do mého srdce a duše jako pečeť, a to bude mým znamením v tomto i v budoucím životě. … Pomoz mi, Pane, aby mé srdce bylo milosrdné, abych uměla soucítit s utrpením bližních. Nikomu neodmítnu své srdce. Budu upřímná i k těm, o nichž vím, že budou zneužívat mé dobroty…“

První Boží volání
Dne 28. srpna 1905 přišla Helena na svět jako třetí z deseti dětí v prosté rolnické rodině ve vesnici Glogowiec. Navzdory velké chudobě se tato veselá dívka lišila od ostatních dětí tím, že se o své skromné úspory velmi ochotně dělila s ještě chudšími.
„Naléhavé Boží volání,“ vzpomíná později, „milost povolání k řeholnímu životu, jsem v sobě cítila už od sedmi let. Tehdy jsem poprvé zaslechla v duši Boží hlas. Bylo to pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem tento hlas milosti poslechla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by mi uměl tyto věci vysvětlit.“
Po necelých třech letech učení musela tato samostatná a inteligentní dívka nechat školy a pomáhat rodině.
Na loukách, kde pásávala krávy, „od rána do večera kázala zástupu dětí, které ji stále obklopovaly. Všichni se měli stát poustevníky, aby se na poušti modlili za obrácení hříšníků,“ vysvětluje její bratr Stanislav.
Po svém prvním svatém přijímání se Helena modlila ještě raději, a to i v noci, a tak chtěla matka energicky zastavit ‚toto přehánění‘.
„Ale maminko, já si myslím, že je to můj anděl strážný, který mě v noci budí, abych se modlila,“ obhajovalo se dítě. Jelikož se o jedny sváteční šaty musela dělit se svými sestrami, mohla jít na nedělní mši svatou jen v pracovním oděvu, a proto se v kostele vždy schovala do kouta. Ale nedělní mši svatou si nenechala ujít.
Jako čtrnáctiletá šla poprvé do služby, ale po roce rozhodně prohlásila: „Maminko, já musím jít do kláštera.“ Odpovědí rodičů bylo rozhodné ne, a nedovolili jí to, ani když jí bylo 18 let. Unavená bojem s rodiči se Helena rozhodla, že „bude žít ve světě jako jiná děvčata“.

Nezapomenutelný ples
Tak jako povolal Pán Ježíš své apoštoly od rybářských sítí, tak radikálně to udělal i se sestrou Faustynou, která pro něho zanechala vše v jediném okamžiku. Jak památné bylo toto setkání!
„Neustálé volání milosti bylo pro mne velikým utrpením, ale snažila jsem se ho přehlušit různými zábavami. Avšak moje duše nenacházela v ničem uspokojení. Vyhýbala jsem se vnitřně Bohu a celou duší jsem tíhla ke stvořením. Boží milost v duši ale zvítězila.
Jednou jsem byla se svou sestrou na bále. Když se všichni skvěle bavili, moje duše prožívala vnitřní muka. Ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem náhle vedle sebe spatřila Ježíše. Ježíše zmučeného, obnaženého, celého pokrytého ranami. Řekl mi tato slova: ‚Jak dlouho mám ještě kvůli tobě trpět a jak dlouho mě necháš ještě čekat?‘ – V tom okamžiku utichla líbezná hudba, společnost, ve které jsem byla, mi zmizela z očí, zůstal jen Ježíš a já. Posadila jsem se vedle mé drahé sestry, chtěla jsem to, co se dělo v mé duši, zakrýt bolestmi hlavy. Po chvíli jsem nepozorovaně opustila společnost i sestru a odešla jsem do katedrály sv. Stanislava Kostky. Začínalo už svítat, v katedrále bylo málo lidí. Nedbala jsem na to, co se okolo mne děje, vrhla jsem se tváří k zemi s rozpaženýma rukama před Nejsvětější svátost a prosila jsem Pána, aby mi ráčil dát poznat, co mám dál dělat. Vtom jsem uslyšela slova: ‚Ihned odcestuj do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera.‘
Vstala jsem od modlitby, odešla domů… Jak jsem jen dokázala, svěřila jsem se sestře s tím, co se odehrálo v mé duši. Prosila jsem ji, aby se za mne rozloučila s rodiči, a jen tak, v jedněch šatech, bez ničeho, jsem přijela do Varšavy.“

Vstup do kláštera
Aby však mohla vstoupit do kláštera, musela mít výbavu, a tak se musela opět nechat zaměstnat jako služka. Tato dívka s dvěma silnými zrzavými copy a pihovatou tváří byla pracovitá, nábožná, veselá a mezi dětmi oblíbená. Její domácí si jí proto velmi vážili, měli ji rádi a nechtěli jí dovolit odejít.
Vícekrát prosila o přijetí v různých klášterech, ale bezvýsledně. Pokaždé se opakovalo to samé: „Tato dívka bez věna, bez vzdělání, která neumí ani pořádně číst a psát, která se ničemu nevyučila a má jen jednoduché obnošené šaty, určitě není zajímavou kandidátkou.“ „Až jsem konečně zaklepala na bránu našeho kláštera,“ pokračuje sestra Faustyna. „Přišla ke mně matka představená, nynější generální matka Michaela. Po krátkém rozhovoru mi poručila jít za Pánem domu a zeptat se, jestli mě přijme. Hned jsem pochopila, že se mám zeptat Pána Ježíše. S velkou radostí jsem šla do kaple a zeptala jsem se Ježíše: ‚Pane tohoto domu, přijmeš mě?‘
Hned jsem slyšela hlas: ‚Přijímám tě, jsi v mém srdci.‘ Když jsem se vrátila z kaple, matka představená se mě nejdřív zeptala: ‚Tak co, přijal tě Pán?‘ Odpověděla jsem, že ano. ‚Když tě přijal Pán, já tě také přijímám,‘ odpověděla. Takové bylo moje přijetí do kláštera.“
Tak vstoupila Helena Kowalská 1. srpna 1924 jako devatenáctiletá do Kongregace Matky Božího milosrdenství. A o několik let později si sestra Faustyna ve svém Deníčku poznamenává: „Vše začíná Tvým milosrdenstvím; vše končí Tvým milosrdenstvím.“

Jako pomocná sestra byla mladá postulantka hned určená vykonávat těžkou práci v domácnosti. „Po třech týdnech jsem ale zjistila, že je zde málo času na modlitbu a mnoho dalších věcí, které odpovídaly přáním mé duše. Uvažovala jsem proto o přestupu do přísnější řehole.“ Když ji ale Pán ujistil slovy: ‚Na toto místo jsem tě povolal, a ne někam jinam, a tady jsem pro tebe připravil mnoho milostí,‘ zůstala klidná. „Od té chvíle se cítím stále šťastná a spokojená.“ A jak poznamenala jedna sestra, v následujících třinácti letech „se svou obyčejnou, pokornou službou v mnoha domech kongregace úplně zničila.“
Když se jednou představené ptali, proč posílá sestru Faustynu z jednoho kláštera do druhého, odpověděla: „Není snadné najít takové sestry, které se nechají přeložit bez reptání a odporu. Ale sestra Faustyna k nim patří… S horlivostí se pouštěla do každé práce, i když neměla dost zkušeností,“ pokračovala představená. „Byla přesvědčená, že poslušnost může všechno nahradit, a skutečně tomu tak bylo!“
Všichni obdivovali její umění vařit a péct.
Později měla vynikající výsledky i na zahradě, kde „dřela za čtyři a jednou vyčerpáním omdlela.“ Tam se často modlívala: „Pane, pomáhej mi, protože se v tom vůbec nevyznám.“
Současně dobrovolně pomáhala i sestře v kuchyni, která stála častokrát večer sama a unavená nad neumytým nádobím. „Ano, ráda jsem zaskočila za druhé, když bylo třeba udělat něco těžkého,“ svěřila se sestra Faustyna ve svém deníku. „Pochopila jsem, že tím dělám Ježíšovi radost… Ty nejmenší věci dostanou neocenitelnou hodnotu, když je děláme z lásky.“

Není divu, že ochota této stále se usmívající pomocné sestry byla velmi často zneužívána. Nejedna spolusestra dosvědčila:
„Sestra Faustyna je buď hloupá, nebo svatá, protože průměrný člověk by opravdu nesnesl, aby mu někdo pořád dělal takové naschvály! … Sestra Faustyna všechny převyšovala svou mírností, pokorou a duševní vyrovnaností. Byla velmi poslušná, nikdy nereptala ani si nestěžovala. Byla velmi trpělivá … Ať dělala cokoli, zdálo se, že to dělá výhradně pro jednoho. Ježíše milovala tak vroucně, jako se ve světě milují manželé. Nevím, jak to mám vyjádřit: ona myslela pouze na NĚHO!“
Skutečně, během všech každodenních prací se snažila žít v Boží přítomnosti. „Zastavovala nás dokonce i tehdy, když jsme čistily kamna a dávaly popel do věder, abychom se modlily za různé úmysly!“ vzpomíná sestra Lidvina. Mladé sestry se shodovaly v jednom: „Ona se nemodlila tak jako my. Její postoj v kapli nás uváděl v údiv. Byla stále na kolenou, bez hnutí, bez opory a nevnímala nic kolem. Mohly jsme vcházet nebo vycházet, ona si ničeho nevšímala.“ Ale ne všechny jí byly nakloněné, a tak jí některé otevřeně dávaly najevo svou závist a odmítnutí.
„Vy pravděpodobně nikdy neprožíváte žádné zkoušky. Vám jde všechno samo od sebe,“ říkávaly tvrdě a utrápená sestra Faustyna spěchala po mnoha ponižováních do kaple, kde při takových „píchnutích špendlíkem … tekla krev, třebaže nebylo vidět ránu … V duchu jsem otevřela ciborium, hlavu jsem si položila na okraj kalicha a moje slzy pokojně padaly do Srdce toho, který chápe každou bolest.“

Těžce zkoušená novicka
Jako jednadvacetiletá během obláčky ztratila sestra Faustyna vědomí, neboť „ve chvíli obláčky mi Bůh dal poznat, jak velmi budu trpět.“
Aby mohl Ježíš svou nevěstu zformovat jako patronku zoufalých, musel ji vést školou utrpení, ve které se „naučila důvěřovat proti každé naději, proti každému pocitu … Koncem prvního roku noviciátu se začalo v mé duši stmívat. Necítím žádnou radost z modlitby, rozjímání mě stojí hodně námahy, začíná se mne zmocňovat strach. Můj rozum byl zvláštně zatemněný, žádná pravda mi nebyla jasná. Když mi někdo povídal o Bohu, moje srdce bylo jako kámen. V modlitbě jsem nenacházela žádnou útěchu. Obklopoval mne strach, a když jsem se na sebe podívala, viděla jsem jen hřích a nicotu … Nechápala jsem nejjednodušší modlitby. Tak uběhla první hodina modlitby, nebo spíš boje. Rozhodla jsem se modlit druhou hodinu … třetí hodinu.“
Potom se její duši konečně ukázal trpící Pán a láskyplně jí vysvětlil: „Nevěsta musí být podobná svému ženichovi. Často nechávám velké milosti na konec modlitby.“
Tehdy sestra Faustyna neměla duchovního vůdce, který by jí už konečně řekl, co má dělat.
Se svým těžce zkoušeným duchovním životem a výjimečnými milostmi bezmocně hledala pomoc. Píše o tom: „Chodila jsem od představených ke zpovědníkovi, od zpovědníka k představeným, a nenacházela jsem uspokojení.“ „Je nemožné, aby se Bůh vázal na stvoření tak vroucím poutem,“ řekla představená a prostá laická sestra tiše trpěla. „Boží milosti se mi staly velkým trápením, a tak jsem se začala vyhýbat setkáním s Pánem, neboť jsem se bála, že jsem se stala obětí přeludu. Ale Ježíš mne o to víc pronásledoval svými dary.“ Až po dvou a půl letech ji Pán vysvobodil z těchto zkoušek. „Zachránila mě jen poslušnost. Cítila jsem, že jsem zalita Božím světlem. Od té doby moje duše přebývá s Bohem jako dítě se svým milovaným Otcem.“
Na prostou slavnost obláčky sestry Marie Faustyny přišli nakonec i její rodiče, kteří se do té doby zlobili, a nyní se velmi divili, když viděli svou dceru ‚tak šťastnou‘.

Vzácná svatební kytice
Na slavnost věčných slibů 1. května 1933 pozvala sedmadvacetiletá sestra Faustyna ‚celé nebe i zemi‘. Avšak kolik bolesti předcházelo tomuto ‚svatebnímu dni‘!
„Všechno se ještě dalo snést. Když mě ale Pán požádal, abych namalovala obraz, to už o mně opravdu začali mluvit trochu hlasitěji a dívat se na mne jako na nějakou hysterku… Teď vidím, že na mne číhali jako na zloděje všude: v kapli, při povinnostech, na cele… Opravdu, moje ubohá postel, i ta byla mnohokrát kontrolovaná. Někdy jsem se musela smát…“ Představená se chovala odmítavě. „Řekla mi, ať pustím z hlavy, že by Pán Ježíš se mnou takto důvěrně přebýval, s takovou ubohou, nedokonalou. ‚Pán Ježíš se sjednocuje jen se svatými dušemi, zapamatujte si to. … dobře si to vtlučte do hlavy. Ale dobrá, obstarám vám plátno a barvy, dejte se do práce.‘“ Až později se představená dozvěděla, jak smutná od ní sestra Faustyna odcházela a jak se obracela na vícero spolusester s otázkou, jestli by ony nemohly namalovat obraz Páně. Zbytečně.
Během osmidenních duchovních cvičení, které předcházely věčným slibům, musela sestra Faustyna jako laická sestra uklízet celu jedné velmi náročné sestře, která sledovala každý její krok a neustále ji kárala. „Ze všech utrpení a těžkostí chci připravit kytici pro Ježíše na den našeho věčného sňatku,“ předsevzala si. Jako přípravu na své definitivní ano byla na zpovědi u Bohem osvíceného pátera Eltera z Říma. Byla to možná nejdůležitější zpověď jejího života. „Buďte úplně klidná, Ježíš je vaším učitelem a důvěrný vztah s Ježíšem není ani hysterie, ani snění, ani klam,“ – vysvětloval jí a ona od toho okamžiku už nikdy potom neměla pochybnosti o vnitřních vnuknutích.
Téhož roku sestra Faustyna konečně potkala spirituála Sopočka, Ježíšem přislíbeného duchovního vůdce. Když mu sestra říkala o Ježíšově příkazu dát namalovat jeho obraz, nejprve vyhýbavě odpověděl: „Maluj Boží obraz ve své duši.“
Ale posléze to byl tento svatě žijící zpovědník, který se jako jediný zastával poselství a nechal namalovat a veřejně vystavit obraz tak, jak si přál Ježíš. Jaká velká radost to byla pro sestru Faustynu, která se mohla účastnit slavnosti! Na zpáteční cestě ale musela ‚zaplatit‘ za darované milosti, když musela snášet hrozná trápení od démonů plných nenávisti.
Ti ale zmizeli v tom okamžiku, kdy si sestra Faustyna přivolala na pomoc svého anděla strážného, který ji ve viditelné podobě doprovodil až domů. „Měl klidné a skromné oči; na čele mu zářil plamen.“ Když sestra Faustyna po několika týdnech oznámila svým představeným, že ji Ježíš pověřil založením nové kongregace, hned udělali ‚jejím pohádkám konec‘ a přeložili ji z Vilna do Krakova.

Utěšitelka chudých
„Tak den začíná bojem a bojem i končí. Když jdu spát, cítím se jako voják, vracející se z bojiště.“ Na vrátnici v klášteře, sama už zesláblá tuberkulózou, poznávala sestra Faustyna smýšlení, strach a někdy i averzi chudých, kteří ne vždy dovedli natáhnout svou ruku pokorně. „Chci se k nim chovat tak, jak by to na mém místě dělal Kristus,“ to bylo její předsevzetí. „Dnes přišel na vrátnici Ježíš v podobě chudého mládence. Zbídačený mladík, ve velmi roztrhaných šatech, bosý a prostovlasý, byl velmi promrzlý, neboť den byl deštivý a chladný. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem do kuchyně, ale nic pro chudé jsem nenašla. Po chvíli hledání se objevilo trochu polévky. Ohřála jsem ji, nadrobila do ní trochu chleba a dala ji chudému, který ji snědl. Ve chvíli, kdy jsem od něj brala hrnek, mi dal poznat, že je Pánem nebe i země. Když jsem spatřila, kým ve skutečnosti je, zmizel mi z očí. Když jsem přišla domů a přemýšlela o tom, co se na vrátnici stalo, zaslechla jsem v duši slova: ‚Dcero moje, k mým uším dolehlo blahořečení chudých, kteří mi blahořečí, když odcházejí z vrátnice. Líbilo se mi toto tvé milosrdenství v mezích poslušnosti, a proto jsem sestoupil z trůnu, abych ochutnal plody tvého milosrdenství.‘“

Touto nemocí chci oslavit Boha
Už během prvního roku v noviciátu se u úplně vyčerpané sestry pracující v kuchyni objevily první příznaky nemoci. Bůh ale dopustil, že lékař dlouho vždy jen konstatoval: „Sestro, na vašich plicích nic nenacházím.“ „Ale já mám bolesti,“ odpověděla klidně sestra Faustyna a odešla. Dokonce i některé spolusestry si šuškaly, že se rozmazluje a ve skutečnosti vůbec není nemocná, jen si něco vymýšlí. Těžce zkoušená sestra, která uměla tak dobře ukrýt svá utrpení v Ježíšově srdci, se často modlila a prosila o „jeho milosrdný pohled “ a o „čistou lásku“ k sestrám, „které si často myslí, že laické sestry mají srdce z kamene, třebaže tomu tak není.“
Byla sice sestrám dost dobrá „jako odpadkový koš na jejich starosti“ a často se cítila „jako kobereček pod nohama sester, po kterém mohou nejen šlapat, ale ještě si do něj utírat boty. Pod nohama sester je moje místo. Budu o ně každodenně pečovat tak, že to lidské oko nepostřehne.“ Když krize postupovaly a okrádaly ji o spánek, využívala tento čas tak, že „pro záchranu duší v duchu navštěvovala kostely a kaple po celém světě.“
Posléze jí lékaři diagnostikovali tuberkulózu plic, vnitřností a krku a poslali sestru Faustynu, která se cítila jako ‚mrtvola v úplném rozkladu‘, dvakrát do sanatoria. Ale ona si nepřála „ani uzdravení, ani smrt; vše je dobré, jen ať se vyplní Boží vůle. Vinula jsem se do náručí jeho milosrdenství jako dítě.“
Ředitel sanatoria dr. Silber, židovský konvertita, dosvědčil, že úsměv „jeho výjimečné pacientky“ byl stále stejný a nezměnil se, ani když měla silné bolesti. Vše se u ní točilo kolem jedné otázky: „Mohu zítra přijmout svaté přijímání, nebo ne?“ Když jednou nemohla, viděla vedle svého lůžka serafa, který ji podal hostii se slovy: „Hle, Pán andělů.“ To se opakoval třináct dní za sebou. Když pak převezli těžce nemocnou sestru dva týdny před smrtí do kláštera, podle jejího osobního přání dostal od ní dr. Silber na rozloučenou obrázek svaté Terezie Ježíškovy. O darovaném obrázku řekl: „tento obrázek byl svědkem všech jejích utrpení,“ a s radostí ho zavěsil nad postel svého syna.
„Nebojím se, že by se od něj mohl nakazit, protože sestra Faustyna byla skutečně svatá. A mám-li to říci stručně: svatí nemohou nakazit!“

Dám ti účast na díle vykoupení
Ježíš si od své nevěsty přál: „Chci, aby ses obětovala za hříšníky a hlavně za ty, kteří se vzdali vší naděje na Boží milosrdenství,“ a sestra Faustyna spolupracovala s tímto přáním. Žádná oběť jí nebyla příliš za ty hříšníky, kteří už nedoufali v Boží milosrdenství. „Rozumím duším, které trpí beznadějí, protože jsem prošla stejným ohněm,“ to znala tato vyslankyně Božího milosrdenství z vlastní zkušenosti, když na sebe brala hřích nedůvěry a nevyslovitelnou nouzi zoufalých. Satan jí dal pocítit svou nenávist, neboť „její zásluhou získávají největší hříšníci znovu důvěru a vracejí se zpět k Bohu.“ „Celá jsem jako oheň,“ napsala, „hořím touhou zachraňovat duše; v duchu procházím celým světem a zejména zaostalými zeměmi, abych zachraňovala duše … Moje přání se nedají změřit; chci, aby všechny národy poznaly Boha; chci připravit všechny národy na druhý příchod Páně … v duchu jsem pochopila, jak mnoho duší volá ‚Dejte nám Boha!‘
… A v okamžicích vroucné důvěry s Ním se mi zdálo, že osud celého světa závisí na mně.
… Chtěla bych být knězem, abych neustále hovořila o tvém milosrdenství s hříšnými dušemi, které upadly do zoufalství. Kdybych byla misionářem, nesla bych světlo víry do dalekých zemí, aby Tě mohly poznat i tyto duše.“

Pomoc umírajícím
Na sklonku života si v sanatoriu uvědomila: „Je zvláštní, jak mi Pán dává pochopit, že někdo potřebuje mou modlitbu! Stává se to především u umírajících … Někdy jim v posledním boji pomáhám i z velké dálky … Najednou jsem se ocitla v neznámém domě, kde umíral starší člověk ve strašných mukách. Okolo postele bylo mnoho ďáblů a plačící rodina. Když jsem se začala modlit, duchové temnoty se rozprchli se syčením a vyhrožovali mi. Ta duše se uklidnila a plná důvěry spočinula v Pánu. V tu samou chvíli jsem se spatřila ve svém pokoji. Jak se to děje, nevím.“ Třebaže měla dar číst v duších a ve vizích budoucnosti předpověděla ‚dlouhou hroznou válku, která zpustoší Evropu‘, lidé jí nevěřili. Je pravda: „Bůh někdy dovolí, aby ti, kteří se na zemi trápí, ne vždy viděli plody své námahy. Radost je pro ně vyhrazena až v nebi.“

Mé poslání začíná až smrtí
Jak skromná byla sestra Faustyna, když si přála dostat jen pár klasů, „protože ze sanatoria nejsou žádné vidět.“ „Zaslechl to ale jeden pacient, druhý den vyšel ze sanatoria na pole a přinesl mi několik krásných klasů.“
Jak vhodný a symbolický dar! Sestra Faustyna už byla sama zralým snopem klasů, připraveným pro nebe.
„I když jsem tak ubohá, nebojím se Tě, Bože, neboť dobře znám tvé milosrdenství,“ – tak zní její poslední dialog s Pánem v deníku. Bez smrtelného zápasu zemřela v Krakově 5. října 1938 ve věku pouhých 33 let.
Pro nás všechny je určená její závěť, plná útěchy:
„Ach, pochybující duše, poodhalím vám závoj nebe, abych vás přesvědčila o Boží dobrotě, abyste už víc nezraňovali nedůvěrou nejsladší Ježíšovo srdce. Bůh je láska a milosrdenství.“

Obraz Milosrdného Ježíše

Dne 22. února 1931 ve vidění zjevuje Ježíš poprvé sestře Faustyně své přání, jak by měl být namalovaný jeho milostný obraz. Ona ve svém deníku píše:
„Večer, když jsem byla v cele, spatřila jsem Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý … Po chvíli mi Ježíš řekl: ‚Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti‘“
Sestra Faustyna se tedy snaží namalovat podle předlohy obraz Páně. Ale její umělecké schopnosti nepostačují. Po mnoha trápeních najde za pomoci svého zpovědníka malíře Evžena Kazimirowského. Tak vzniká podle jejích pokynů roku 1934 ve Vilně první obraz milosrdného Ježíše. Když sestra Faustyna spatří hotový obraz, zesmutní, neboť umělci se nepodařilo namalovat Pána tak pěkně, jak se jí ukázal ve vidění. Ale Ježíš ji utěšuje slovy: „Velikost tohoto obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře, nýbrž v mé milosti.“
Od 26. do 28 dubna 1935 je obraz poprvé vystaven k veřejné úctě ve Vilně (dnešní Litva) v ‚Úzké bráně‘ svatyně Ostra Brama, která je zasvěcená Panně Marii – Matce milosrdenství. Tento první obraz se dnes nalézá v kostele Ducha svatého v městě Vilno (Vilnius). Ale druhý obraz, proslavený na celém světě, pochází z jiné ruky. Na prosbu sester z Kongregace sestry Faustyny je Adolf Hyła pověřen namalovat pro klášter nový obraz podle týchž pokynů. Vzhledem k tomu, že obraz byl pro kostel příliš velký, měl ho namalovat ještě jednou tak, aby se vešel do výklenku bočního oltáře. Dne 16. dubna 1944, šest let po smrti sestry Faustyny, když se poprvé v kapli slavil i svátek Božího milosrdenství, byl posvěcen obraz, který je uctíván dodnes. Tak se doslova vyplnila prosba Páně:
„Toužím, aby tento obraz byl uctíván nejprve ve vaší kapli a potom i na celém světě.“

Šťastný člověk, který žije ve stínu mých paprsků

Na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, když jsem vešla do kaple, uslyšela jsem slova: Přeji si, aby tento obraz byl veřejně uctěn.‘ Tu jsem uviděla Pána Ježíše, jak umírá na kříži a silně trpí, a z Ježíšova srdce vyšly tytéž paprsky, které jsou na tom obraze.“
Když se sestra Faustyna ptala na význam paprsků, Pán prostými slovy vysvětluje: „Ty dva paprsky představují krev a vodu – světlý paprsek znázorňuje vodu, která duše ospravedlňuje; červený paprsek představuje krev, která je životem duší … Tyto dva paprsky vytryskly z nitra mého milosrdenství ve chvíli, kdy mé umírající Srdce bylo na kříži otevřeno kopím. Tyto dva paprsky chrání duše před hněvem mého Otce. Šťasten, kdo bude žít v jejich stínu, neboť ho nezasáhne spravedlivá Boží ruka .“

Co může znamenat ‚žít ve stínu těchto paprsků‘, mohla jednou sestra Faustyna prožít zcela konkrétně, když se modlila za jednoho umírajícího: „Viděla jsem umírajícího člověka ve strašných mukách a zápase. Bránil ho jeho anděl strážný, ale byl jakoby bezmocný vůči tak velké ubohosti té duše. Celé množství satanů na tu duši čekalo, ale během modlitby té korunky jsem uviděla Ježíše tak, jak je namalovaný na tom obrazu. Ty paprsky, které vytryskly z Ježíšova Srdce, zaplavily nemocného a síly temnoty poděšeně uprchly. Nemocný pokojně naposledy vydechl.“

S úctou k tomuto obrazu Ježíš spojil mimořádné přísliby, které nás mají povzbudit k horlivému šíření: „Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu.“

Sestra Faustyna zažila uskutečnění těchto příslibů mnohokrát už během svého života. Jedna dojímavá příhoda se odehrála v únoru 1937, kdy kvůli tuberkulóze byla už sama v nemocnici. Píše:
„Dnešní den je pro mne tak mimořádný, přestože jsem zakusila tolik utrpení, ale má duše se velice raduje. Na sousedním pokoji ležela těžce nemocná Židovka, před třemi dny jsem ji byla navštívit, pocítila jsem v duši bolest, že již brzy zemře a její duši neobmyje milost svatého křtu. Promluvila jsem o tom s ošetřující sestrou, že bychom jí, až by se blížila poslední chvíle, udělily svatý křest, ale potíž byla, že u ní stále byli Židé. Avšak pocítila jsem v duši vnuknutí pomodlit se před tím obrazem, který jsem měla z Ježíšova příkazu namalovat; mám brožurku a na obálce je kopie toho obrazu Božího Milosrdenství. A řekla jsem Pánu:
‚Ježíši, sám jsi mi řekl, že budeš dávat skrze tento obraz hodně milostí, tak tě prosím o milost svatého křtu pro tu Židovku, je jedno, kdo ji pokřtí, hlavně aby byla pokřtěna.‘
Po těchto slovech jsem se cítila zvláštním způsobem uklidněná a mám úplnou jistotu, že navzdory obtížím voda svatého křtu na její duši splyne.
Když byla velice slabá, vstávala jsem k ní v noci třikrát, abych nepromeškala vhodný okamžik k udělení té milosti. Ráno se cítila jakoby lépe, odpoledne se začala přibližovat poslední chvíle; ošetřující sestra říká, že bude těžké udělit jí tuto milost, protože jsou u ní. A přišel okamžik, kdy nemocná začala ztrácet vědomí, a tak začali pobíhat, jedni pro lékaře, jiní zase někam jinam, aby nemocnou zachránili, takže nemocná zůstala sama a ošetřující sestra jí udělila svatý křest. A než se všichni seběhli, její duše už byla krásná, ozdobená Boží milostí, a vzápětí začala umírat; umírání trvalo krátce, úplně jako by usnula. Náhle jsem uviděla její zázračně krásnou duši, jak vystupuje do nebe. Jak krásná je duše v posvěcující milosti; v mé duši zavládla radost, že jsem před tím obrazem dostala tak velkou milost pro tuto duši.“

Ježíši, důvěřuji Ti

Tato věta se malíři zdá být příliš dlouhá. Podle jeho názoru na ni není na obraze dost místa. Když se na to sestra Faustyna ptá Ježíše, on na tom trvá: „Slova ‚Ježíši, důvěřuji Ti‘ musí být umístěna viditelně.“ Tato slova jsou takříkajíc klíčem, který otevírá bránu k Božímu milosrdenství.
Znovu a znovu promlouvá Ježíš k sestře Faustyně o moci, která je skryta v těchto slovech: „Sám se činím závislým na tvé důvěře. Když bude tvá důvěra velká, má štědrost bude nekonečná.“ „Jak velmi miluji duše, které mi zcela důvěřují – udělám pro ně všechno.“
Nikdo nemá nekonečnou důvěru; ani sestra Faustyna. Její vztah plný dětské důvěry k Bohu roste tím, že se pokaždé znovu navenek nebo vnitřně bezvýhradně vydává těžkým situacím. A pak v důvěře v Ježíše prožívá zázraky; jako například během noviciátu:
„Když mne v noviciátu matka novicmistrová určila do kuchyně, polekala jsem se toho, neboť jsem nedokázala zvládnout hrnce, protože byly hrozně veliké. Nejtěžší pro mne bylo slévat brambory, někdy se mi polovina vysypala. … Avšak tato obtíž se nezmenšovala, protože mi den za dnem ubývalo sil, a protože jsem neměla sílu, držela jsem se stranou, když se měly slévat brambory … V poledne při zpytování svědomí jsem si Bohu stěžovala na nedostatek sil. Vtom jsem v duši zaslechla tato slova: ‚Ode dneška ti to půjde velice snadno. Přidám ti na síle.‘ Večer, když je čas slévat brambory, s důvěrou v Pánova slova pospíchám jako první. Snadno zvedám hrnec a docela dobře jsem je slila. Ale když jsem zvedla poklici, aby se brambory odpařily, uviděla jsem v hrnci namísto brambor kytice červených růží tak krásných, že je těžké je popsat. Ještě nikdy jsem takové neviděla. Velmi mě to udivilo, nerozuměla jsem jejich smyslu, ale v tu chvíli jsem zaslechla v duši hlas:
‚Tvou těžkou práci proměňuji v kytice nejkrásnějších květů a jejich vůně stoupá k mému trůnu‘“
Vše záleží na tom, jestli opravdu Bohu důvěřujeme, že nás chce obdarovat daleko nad naše představy a přání. Ježíš to vysvětluje na zcela jednoduchém příkladu:
„Má dcero, představ si, že jsi vládkyní celé země a máš moc rozhodovat o všem, jak se ti zlíbí. Můžeš prokazovat libovolné dobro, jak se ti zachce; vtom zaklepe na tvé dveře malé dítě. Celé se chvěje a se slzami v očích, ale s velkou důvěrou ve tvou dobrotu prosí o kousek chleba, aby nezemřelo hladem. Jak by ses k tomu dítěti zachovala? Odpověz mi, má dcero.“ Řekla jsem: „Ježíši, dala bych mu všechno, o co mne prosí, ale ještě tisíckrát víc.“
Pán mi řekl: „Stejně zacházím já s tvou duší.“

Důvěra není přístupem k Božímu Srdci pouze při vnějších těžkostech, ale především v niterných nouzích, kde jde o posvěcení duše: „Milosti mého milosrdenství lze čerpat jedinou nádobou, a tou je důvěra. Čím více duše důvěřuje, tím více dostane.“
Těm, kteří žijí v hříchu daleko od Boha, Pán praví: „Napiš to pro ztrápené duše: když duše uvidí a pozná tíži svých hříchů, a když se jí před očima ukáže celá propast ubohosti, do níž klesla, ať si nezoufá, ale ať se s důvěrou vrhne do náruče mého milosrdenství – jako dítě do objetí milované matky. Tyto duše mají přednostní právo na mé slitovné srdce, na mé milosrdenství.“
Duše, které touží po dokonalosti, „ať se … vyznačují bezmeznou důvěrou k mému milosrdenství. O posvěcení takových duší se starám já sám, dám jim vše, co bude potřeba k jejich svatosti.“
Nikoli slabosti nebo hříchy nám nejvíc brání na cestě ke svatému životu, ale „nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu“. (580)
„Duše, které mi bezmezně důvěřují, jsou mou velkou radostí, neboť do těchto duší vlévám všechny poklady svých milostí. Raduji se, když žádají mnoho, neboť mou touhou je mnoho, velmi mnoho dávat.“

Svátek Božího milosrdenství

Svátku milosrdenství patří první místo mezi všemi formami pobožností, které byly zjevené sestře Faustyně. O svém přání zavést tento svátek hovoří Ježíš poprvé 22. února 1931: „Toužím, aby byl ustanoven svátek milosrdenství. Chci, aby obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích. Tato neděle ať je svátkem milosrdenství.“
„Pros mého věrného služebníka, aby v tento den řekl celému světu o mém velkém milosrdenství.“
Náš slovanský papež, blahoslavený Jan Pavel II., během svatořečení sestry Faustyny podrobně mluvil o teologickém významu tohoto svátku:
„Dříve, než Ježíš uděluje apoštolům moc odpouštět hříchy, ukazuje jim své ruce a bok. Odvolává se tedy na rány svého umučení, zvlášť na ránu srdce. To je pramen, ze kterého vytryskla mocná vlna milosrdenství, které se vylévá na celé lidstvo. Z tohoto srdce uvidí sestra Faustyna vycházet dva paprsky, které budou ozařovat svět.“
Z utrpení Páně, z jeho smrti a zmrtvýchvstání proudí k lidem v každé době milost bezmezného odpouštění hříchů. Velikonoční tajemství vykoupení je tedy nerozlučně spjato s tajemstvím Božího milosrdenství.
„Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“
Ježíš slibuje všem, kdo budou slavit tento svátek tak, jak si to přeje, výjimečné milosti. Přísliby ukazují význam tohoto svátku:
„Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ To znamená, že tato duše znovu dostává zpět křestní nevinnost. „V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“

Musí následovat i skutek
Abychom mohli přijmout tyto nabízené milosti, musí věřící vkládat celou svou důvěru do Božího milosrdenství, přijmout svátost smíření jako přípravu na Velikonoce a o svátku Božího milosrdenství přijmout svaté přijímání. Podle Ježíšových slov se ale také musí snažit být milosrdným: „Milosrdenství svým bližním můžeš projevovat trojím způsobem:
SKUTKEM, SLOVEM A MODLITBOU.
V těchto třech stupních je obsažena plnost milosrdenství a je nezvratným důkazem lásky ke mně. Takto duše oslavuje a ctí mé milosrdenství. Ano, první neděle po Velikonocích je svátkem Milosrdenství, ale musí zde být i skutek … neboť ani ta nejpevnější víra není bez skutků nic platná.“

Slova útěchy pro svět
Následující slova nám ukazují touhu sestry Faustyny: „Ach, jak si vroucně přeji uvidět ten svátek Božího milosrdenství, který Bůh chce skrze mě, ale je-li vůle Boží to, že se bude slavnostně slavit teprve po mé smrti, i tak se z něj už nyní raduji a vnitřně už jej se svolením zpovědníka slavím.“ Sestra Faustyna byla ochotná přinést jakoukoli oběť, aby mohl být Církvi darován tento svátek.
V Polsku se oficiálně slaví už od 15. února 1995 a dnem svatořečení sestry Faustyny 30. dubna 2000 je posléze vyhlášen pro celou Církev. Papež Jan Pavel II. během kázání oficiálně prohlašuje: „Druhá velikonoční neděle se bude ode dneška v celé Církvi nazývat ‚Nedělí milosrdenství.‘“

Novéna k Božímu milosrdenství

V prosinci 1936 Ježíš poprvé hovoří o novéně k Božímu milosrdenství. Devět dní, počínajíc Velkým pátkem, se má sestra Faustyna připravovat na svátek milosrdenství růžencem, který jí byl zjeven. Pán slibuje: „V této novéně udělím duším veškeré milosti.“(Deníček 796) Ježíš prosí sestru Faustynu, aby po devět dní přiváděla duše k prameni jeho milosrdenství, „aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost.“ „Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství.“ A Pán Ježíš jí slibuje: „A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce… A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu.“ (Deníček 1209) Když sestra Faustyna neví, jaké duše má k Ježíši postupně přivádět, Pán ji ujišťuje, že jí to každý den sdělí. Tak vzniká novéna k Božímu milosrdenství. (Deníček 1210 – 1229)

To, co nejprve platí pouze pro sestru Faustynu, se zanedlouho zveřejní v brožurce a rozšíří se do celého světa. Samozřejmě se můžeme tuto novénu modlit během celého roku, třebaže byla zjevena především jako příprava na svátek milosrdenství. Po rozjímání se modlíme korunku k Božímu Milosrdenství, která je uvedena na poslední straně.

Hodina milosrdenství

„V tuto hodinu nic neodmítnu duši, která mě prosí pro mé utrpení.“
V říjnu 1937 nařídil Ježíš sestře Faustyně, aby uctívala hodinu jeho smrti:
„O třetí hodině vyprošuj mé milosrdenství, zvláště hříšníkům … Je to hodina velikého milosrdenství pro celý svět.“ A po několika měsících Ježíš znovu mluví o této hodině: „Připomínám ti, má dcero, že kdykoliv uslyšíš, jak hodiny odbíjejí třetí, celá se ponoř do mého milosrdenství, veleb je a oslavuj; svolávej jeho všemohoucnost na celý svět, zvláště pro ubohé hříšníky, vždyť v té chvíli bylo pro všechny duše otevřeno dokořán.“

Pán také sestru Faustynu podrobně učí, jak má hodina milosrdenství probíhat: „Alespoň na chvilku se zamýšlej nad mým utrpením, zvláště nad mou opuštěností ve chvíli umírání.“ „Dcero má, snaž se v tuto hodinu vykonat pobožnost křížové cesty, pokud ti to povinnosti dovolí, a nemůžeš-li se pomodlit křížovou cestu, tak alespoň na chvíli vejdi do kaple a ucti mé Srdce, které je plné milosrdenství v Nejsvětější svátosti; a jestliže nemůžeš přijít do kaple, ponoř se do modlitby tam, kde jsi, alespoň na okamžik.“ „V tuto hodinu vyprosíš pro sebe i pro jiné všechno, v tuto hodinu se dostalo milosti celému světu.“

Korunka k Božímu milosrdenství

Slova této korunky diktuje Ježíš sestře Faustyně v souvislosti s jednou dojímavou vizí z 13. a 14. září 1935 ve Vilně. Ona sama o tom píše:
„Večer, když jsem byla ve své cele, uviděla jsem anděla – vykonavatele Božího hněvu. Měl světlé šaty, zářící obličej, pod nohama oblak, z oblaku vycházely hromy a blesky do jeho rukou a z jeho rukou vycházely a teprve dopadaly na zem.“ Tato vize nám přímo připomíná třetí fatimské tajemství, které Svatý otec Jan Pavel II. zveřejnil v Jubilejním roce 2000.
„Jakmile jsem toto znamení Božího hněvu, které mělo zasáhnout zemi a zvláště jisté místo, které ze spravedlivých důvodů nemohu jmenovat, spatřila, začala jsem prosit anděla, aby ještě na chvíli zadržel, že svět bude činit pokání. Avšak vůči Božímu hněvu má prosba byla ničím. Tu jsem uviděla Nejsvětější Trojici. Do hloubi mne pronikla velikost jeho majestátu a neodvažovala jsem se zopakovat svou prosbu. V téže chvíli jsem pocítila v duši sílu Ježíšovy milosti, která v mé duši bydlí; ve chvíli, kdy jsem si tu milost uvědomila, jsem byla vytržena před Boží stolec. Ach, jak veliký je náš Pán a Bůh a jak nesmírná je jeho svatost. Nebudu se pokoušet popisovat tu velikost, neboť zakrátko ho všichni uvidíme takového, jaký je. Začala jsem Boha prosit za svět slovy, která jsem vnitřně slyšela.“ A dále sestra Faustyna popisuje úžasný účinek této modlitby: „Když jsem se takto modlila, uviděla jsem bezmocnost anděla, který nemohl vykonat spravedlivý trest, jaký si ty hříchy zasluhovaly. Ještě nikdy jsem se nemodlila s takovou vnitřní silou jako tehdy.“

Jak se modlit korunku k Božímu milosrdenství?
Ježíš podrobně vysvětluje, jak se máme modlit tuto modlitbu:
„Budeš se ji modlit na obyčejném růženci takto:
Nejprve se pomodlíš jeden Otčenáš, Zdrávas a Věřím v Boha.
Potom na zrnkách Otčenáše budeš říkat tato slova:
Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství
tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista
na smír za hříchy naše i celého světa.
Na zrnkách Zdrávasů budeš říkat následující slova:
Pro jeho bolestné utrpení buď milosrdný k nám i k celému světu.
Na závěr se pomodlíš třikrát tato slova:
Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný,
smiluj se nad námi a nad celým světem.“

Imprimatur:
Mons. Karel Otčenášek, biskup královéhradecký,
v Hradci Králové dne 7. července 1995

„Jak velké milosrdenství udělím duším, které se budou modlit tuto korunku.“
Pán Ježíš prosí sestru Faustynu, aby lidi naučila tuto korunku, neboť této modlitbě udělil zvláštní milost a spojil s ní velké přísliby.
Slibuje: „Skrze ni vyprosíš všechno, bude-li to, oč prosíš, shodné s mou vůlí.“
„Jak veliké milosti udělím duším, které se budou tu korunku modlit, nitro mého milosrdenství je pohnuto vůči těm, kdo se korunku modlí.“
Sestra Faustyna stále zakoušela, že Bůh nám opravdu dává všechno, oč ho touto modlitbou prosíme. V létě 1938 píše ve svém deníku: „Dnes mě probudila velká bouře, hrozný vítr a déšť, jako by byla průtrž mračen, každou chvíli udeřil blesk. Začala jsem se modlit, aby bouřka nezpůsobila žádnou škodu; tu jsem uslyšela tato slova: ‚Pomodli se tu korunku, kterou jsem tě naučil, a bouře přestane. Hned jsem se začala modlit tu korunečku, a ani jsem ji nedokončila a bouřka náhle ustala.‘“
Poučena touto zkušeností používá sestra Faustyna zanedlouho v podobné situaci tutéž zbraň: „Když se blížila veliká bouře, začala jsem se modlit tu korunečku. Tu jsem uslyšela hlas anděla: ‚Nemohu se přiblížit v bouři, protože veliký jas, který vychází z jejích úst, odráží mě i bouři,‘ stěžoval si anděl Bohu. Tu jsem poznala, jak veliké zpustošení měl skrze tu bouři vykonat, ale také jsem poznala, že Bohu byla ta modlitba milá a jak veliká je moc té korunečky.“

Šťastná hodina smrti
„Každou duši, která se tu korunku bude modlit, bráním v hodině smrti jako svou chválu.“ „Každý, kdo se ji bude modlit, dosáhne velkého milosrdenství v hodině smrti.“ Tento příslib platí stejně, když se druzí modlí za umírající: „Když se u umírajícího tuto korunku modlí, usmiřuje se Boží hněv a bezedné milosrdenství objímá duši.“ Potom „se postavím mezi Otcem a umírající duší ne jako spravedlivý soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“
Ježíš vyzývá především kněze, aby se za hříšníky modlili a naučili je modlit se tuto modlitbu: „Kněží ji budou dávat hříšníkům jako poslední záchranu; i kdyby byl hříšník sebevíc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, dosáhne u mého nekonečného milosrdenství milost … a hodina jejich smrti bude šťastná.“
Sama sestra Faustyna dojemným způsobem zažívá účinky této modlitby pro umírající.

1. února 1938 Ježíš prosí: „Má dcero, pomoz mi zachránit jistého umírajícího hříšníka; pomodli se za něho tu korunku, kterou jsem tě naučil.“
Tak například vyprosila sestra Faustyna klidnou smrt jednomu umírajícímu: „Dnes večer umíral jeden člověk, ještě mladý, ale hrozně trpěl. Začala jsem se za něj modlit korunku, kterou mě Pán naučil. Pomodlila jsem se celou modlitbu, ale umírání se prodlužovalo. Chystala jsem se začít modlit litanie k svatým, ale vtom jsem zaslechla slova:
‚Modli se korunku.‘ Pochopila jsem, že tato duše velice potřebuje modlitbu a velké milosrdenství … Žebrala jsem o milosrdenství pro tuto duši. Vtom jsem pocítila veliký Boží majestát a velikou Boží spravedlnost. Úděsem jsem sténala, ale nepřestávala jsem prosit Boha o milosrdenství pro tu duši a ze svých prsou jsem sňala křížek, je to křížek od slibů, a položila jej na prsa umírajícího a řekla Pánu: Ježíši, pohleď na tu duši s takovou láskou, s jakou jsi shlédl na moji celopalnou oběť v den věčných slibů a skrze moc příslibu, jak jsi mi přislíbil pro umírající, kteří pro ně budou vzývat tvé milosrdenství; a přestal se trápit a pokojně zemřel.“

Nikdo to neví
Možná jsme na tom podobně jako sestra Faustyna, která si myslela, že alespoň věřící dostatečně znají tyto milosti Boží lásky.
Proto se Pána ptá: „Proč mám o tom hovořit?“ Pán jí odpovídá: „Kdo že z lidí o něm ví? Nikdo. Dokonce i ti, kteří mají toto milosrdenství hlásat a lidi o něm poučovat, často sami nevědí.“
Proto jsme my všichni vyzváni – a především kněží – abychom se stali apoštoly Božího milosrdenství, aby duše nebyly zatraceny kvůli nevědomosti. „Všechny duše, které budou velebit mé milosrdenství a šířit jeho slávu tím, že budou vybízet jiné duše k důvěře v mé milosrdenství, nezakusí v hodině smrti zděšení. V tomto posledním boji je ochrání mé milosrdenství.“

Korunka na CD – objednání

Mezinárodní hudební sbor společenství Rodiny Panny Marie, který má za sebou už mnoho nahrávek a vícekrát vystupoval na slavnostech v Římě a ve Vatikánu, nahrál působivou verzi korunky k Božímu Milosrdenství na CD. Obsahuje modlitbu korunky, mezi jednotlivými desátky zaznívají slova Pána Ježíše, která řekl sv. sestře Faustyně a vše je podbarvené a doprovázené duchovní hudbou. Korunka Božího Milosrdenství již vyšla v angličtině, němčině, francouzštině, italštině, španělštině a slovensky, a my jsme rádi, že před Vánocemi 2011 vyšla i v češtině.

V šíření úcty k Božímu Milosrdenství nás nejvíce inspiroval Svatý otec Jan Pavel II., který se řídil slovy Milosrdného Ježíše k sestře Faustyně: „Pověz trpícímu lidstvu, kde má hledat útěchu – při trůnu mého milosrdenství.“ Tento papež v jubilejním roce 2000 vyhlásil svátek Božího Milosrdenství a také prohlásil sestru Faustynu za svatou.