Farnosti

Kněží z Rodiny Panny Marie aktuálně spravují farnosti:
Nové Hrady
Dobrá Voda u N. Hradů
Horní Stropnice s přifařenou Hojnou Vodou a Rychnovem u N. Hradů
Trhové Sviny
Olešnice

Aktuální rozpis bohoslužeb


Kostel v Nových Hradech

Historie kostela v Nových Hradech

První písemná zmínka o farním kostele sv. Petra a Pavla v Nových Hradech pochází z roku 1284. Dnešní kostel je však o 300 let mladší. Nové Hrady byly totiž r. 1425 zničeny Tábority a než se mohly zotavit, lehly roku 1467 znovu popelem, když se Zdeněk ze Šternberku mstil na Janu z Rožmberka, který byl věrný Jiřímu z Poděbrad. Tehdejší těžkosti města vytušíme nejlépe ze stavebních dějin dnešního kostela. Se stavbou se mohlo začít až někdy po r. 1500 a teprve r. 1590 byla svatyně v pozdně gotickém stylu dokončena. Tím se jedná o poslední ucelené gotické dílo v Čechách, které si zasluhuje uznání. Pouze věž, která byla r. 1607 zasažena bleskem, byla zvýšena o jedno poschodí v renesančním slohu. Roku 1726 dostala věž dnešní barokní osmistrannou cibulovou báň. Duchovní správu obstarávali cisterciáci z Vyššího Brodu, stejně jako v okolí: ve Stropnici, Rychnově a později i v Dobré Vodě. Roku 1677 byl v Nových Hradech založen klášter servitů. Se stavbou kláštera byly spojeny i změny uvnitř kostela. Nová sakristie a nad ní oratoř tvoří organický článek klášterní budovy. Kostel dostal po příchodu servitů nové vnitřní vybavení ve slohu raného baroka. Hlavní oltář a oba postranní oltáře u triumfálního oblouku jsou z r. 1678. Mistra neznáme, ale stejný oltář najdeme v kostele sv. Bartoloměje v Pelhřimově. Kazatelna, zpovědnice a lavice jsou z roku 1697, roku 1733 byl kostel vydlážděn žulovými deskami. Obraz na hlavním oltáři znázorňuje seslání Ducha svatého. Nad ním je obraz milánského kardinála Karla Boromejského, jenž zemřel r. 1584 a byl roku 1610 prohlášen za světce. Oltář je ukončen sochou svatého Václava, se svatými Zikmundem a Vojtěchem. Po stranách oltáře jsou v nadživotní velikosti sochy patronů kostela Petra a Pavla. Události z jejich životů znázorňují reliéfy na podstavci oltáře: anděl vysvobozuje Petra z vězení a Pavel je v koši spouštěn z hradeb Damašku, aby unikl smrti. Nad svatostánkem je v bohatém rámu zažloutlý, 17x34cm veliký dřevoryt Panny Marie Dobré Rady. Tento obrázek našel Karel Bonaventura Buquoy r. 1619 ve spáleništi v Záblatí. Oltář svaté Anny je zdoben sochami svaté Kateřiny a svaté Barbory s mečem a kalichem. Oltář je ukončen archandělem Michaelem. Oltář sedmi zakladatelů servitů má sochy svatého Šebestiána a svatého Rocha, nahoře sochu svatého Jiří. Další světci řádu servitů jsou pak svatý Peregrin pod křížem na oltáři sv. Anny a svatý Filip Benicius na kazatelně mezi čtyřmi západními církevními otci.

Zleva: oltář sv. Anny, hlavní oltář, oltář Sedmi servitských otců

Obraz Panny Marie Záblatské

Milostný obraz Panny Marie Záblatské

Obrázek „Panny Marie Trost“ nebo také „Panny Marie Záblatské“ o rozměrech pouhých 17x34cm se nachází na hlavním oltáři novohradského kostela sv. Petra a Pavla. Ikonograficky představuje postavu Panny Marie na půlměsíci s Ježíškem na levé ruce. Je to rytina, kterou zachránil hrabě Karel Bonaventura Buquoy r. 1619 z hořícího domu v bitvě u Záblatí nedaleko Vodňan. Poté ji všude vozil s sebou a modlil se k Panně Marii. Když byl zabit r. 1621 na vojenském tažení u Nových Zámků v Uhrách, obrázek se dostal do jezuitského kostela sv. Anny ve Vídni, kde se těšil veřejné úctě.
Roku 1674 si jej však Buquoyové vyžádali zpět do Nových Hradů a stal se rodovým paladiem. Hraběnka Markéta z Buquoy dala r. 1679 zasadit rytinu, silně zčernalou od ohně, do rámečku s pozlacenou svatozáří. V Nových Hradech se pak každoročně uctíval obrázek na svátek Narození Panny Marie. Dne 11. června 1753 pak zaujal obrázek své místo na hlavním oltáři servitského kostela a stal se i v 19. století cílem poutníků z okolí. Dne 8. května 1974 vzpomněli v tyrolském Voldersu na 300leté jubileum přenesení mariánského obrázku do Nových Hradů. Madona Záblatská je zobrazena mimo jiné i na procesních korouhvích.

Černý, J., Poutní místa Českobudějovicka a Novohradska, Veduta, České Budějovice: 2004, ISBN 80-86829-03-0

Údolí u Nových Hradů

V části obce Údolí u Nových Hradů, při samých hranicích s Dolními Rakousy, se nachází údolíčko s původním německým názvem „Jetzkobrunn“. Marně bychom k němu hledali český ekvivalent, český název toto místo oficiálně prostě nemá. Naproti dnešním dřevěným Božím mukám při prameni stojí rodný dům posledního převora kláštera servitů v Nových Hradech P. Bonfilia Wagnera. „Jetzko“ bychom mohli z místního německého dialektu přeložit jako „teplá“, „silná“, či „léčivá“, a „Brunn“ jako obvykle znamená „studna“ nebo „zřídlo“. Je tedy zřejmé, že toto malé poutní místečko souvisí, stejně jako velké množství jiných, s pramenem léčivé vody. 

Původně zde stávala pozdně barokní kaple. Byla postavena – pravděpodobně na místě starší dřevěné – v době josefinismu r. 1790, což je jev poměrně vzácný. Měla podélnou dispozici a štít v průčelí. Pramen vyvěral přímo v kapli pod oltářem. Z okolí přicházeli poutníci zejména z přilehlé části Čech a Dolních Rakous. Roku 1875 nechal kapli opravit hrabě Jiří Buquoy. Mensa oltáříku měla ve výklenku Boží hrob, nad ním stála dřevěná barokní socha Panny Marie Immaculaty bez Ježíška, s rukama sepjatýma v modlitbě a korunou na hlavě. Okolo sochy byly na stěně umístěny čtyři malé barokní sošky andělíčků.
Vodou z kaple si lidé potírali oči, neboť podle tradice chránila před očními neduhy. Také z Nových Hradů sem ještě ve 20. stol. každoročně přicházelo procesí. Místo sloužilo též jako zastávka při pouti na nedalekou Dobrou Vodu (Brünnl), kam se putovalo přes Horní Stropnici. Stavěli se tu prý zvláště také poutníci, přicházející až z Jihlavy, rovněž při cestě na Dobrou Vodu.
Po odsunu původního obyvatelstva po r. 1945 místo pustlo a kaple byla později zbořena. Socha Panny Marie se na nějaký čas dostala do mariánské kaple v Údolí a nakonec byla přenesena na Dobrou Vodu. Místo zbořené kaple označují dřevěná Boží muka s lidovým obrázkem na plechu, jenž znázorňuje původní sochu. Pramen vyvěrá opodál a je kryt domečkem s dřevěnou stříškou a vzorně udržován.

Černý, J., Poutní místa Českobudějovicka a Novohradska, Veduta, České Budějovice: 2004, ISBN 80-86829-03-0

Nakolice

Samotná osada Nakolice, ležící necelé čtyři kilometry východně od Nových Hradů a tedy již na území historického Vitorazska, poutním místem není. Novogotická kaple sv. Floriána zde stojí teprve od roku 1907. K Nakolicím se ale váže zajímavý příběh, související s jiným mariánským poutním místem – Hoheneich nedaleko rakouského Gmündu.

Tomuto místu dominuje nádherný barokní poutní kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie. Počátky poutního místa jsou dosti staré, již v době před třicetiletou válkou tu byla uctívána gotická socha Madony s Ježíškem z 15. století. Protože se původně nacházela na kmeni vysokého dubu („hohe Eiche“), dostalo místo jméno Hoheneich (Vysoký dub). Po rozšíření reformace se zde r. 1621 udála zvláštní příhoda. Majitel panství, protestantský hrabě Ernst Kollonitsch, zakázal úctu k soše Madony a nechal dokonce zazdít dveře do kostela. Ale stalo se něco nevídaného. Když jednou připutovalo procesí právě z Nakolic (Naglitz) u Nových Hradů k zavřenému kostelu, zazděné dveře se samy otevřely! Hrabě se obrátil na katolickou víru, jeho syn Leopold se později stal vídeňským biskupem a významně přispěl k záchraně města při obléhání Turky v roce 1683. „Zázračné dveře“ („Mirackeltür“) je dodnes možné vidět v kostele, který je ušlechtilou pozdně barokní stavbou z let 1776 – 84.


Poutní chrám Panny Marie Těšitelky na Dobré Vodě u Nových Hradů

Rožmberský archivář a rodopisec Václav Březan v životopise předposledního Rožmberka, pana Viléma, zaznamenal roku 1564, že na panství Novohradském nad vsí Stropnicí směrem k rakouskému pomezí „voda zdravá se zjevila, kterouž mnoho lidí se zhojilo“ a že zde vznikla osada, nazvaná po tomto Rožmberkovi Vilémova hora, kterou dodnes známe pod jménem Hojná Voda (něm. Heilbrunn). O 130 let později na konci 17. století se objevil nedaleko Hojné Vody pod Kraví horou nový pramen a toto místo, stejně tak i nově vzniknuvší osada bylo pojmenováno Dobrá Voda (něm. Brünnl). Mezitím staroslavný rod Rožmberků vymřel Petrem Vokem v roce 1611 a po krátké držbě rožmberského panství rodem Švamberků se v nejjižnějším cípu Čech objevuje nová vrchnost, starofrancouzský rod Buquoyů.

Roku 1620 obdržel za věrné služby císaři Ferdinandovi II. panství novohradské, rožmberské a libějovické hrabě Karel Bonaventura Buquoy. Jeho potomci vybudovali poblíž nově objeveného pramene poutní chrám Panny Marie Těšitelky. Tento čin předcházela zjevení, které měli bratři Hans a Matěj z osady Šlagles u Stropnice. Ti spatřili o svátku Tří králů v roce 1698 zástup poutníků, jak putuje k Božím mukám, které stály v místech nového pramene. Když o tom vyprávěli, sklidili posměch. Druhé zjevení měl ve snu v roce 1701 jistý Matyáš Egidi, syn sedláka z Bedřichova u Stropnice, v němž dostal příkaz, aby postavil kapličku v místě kde nalezne vápenec. Když jej potom opravdu našel, postavil zde skutečně kapličku, k níž záhy začaly proudit zástupy poutníků na poutě a to i ze vzdálenějších míst, jako byl hornorakouský Freistadt či jihočeská Třeboň. Kaplička brzy nepostačovala návalu návštěvníků, a tak hrabě Albert Karel Buquoy použiv milodarů a obětních peněz poutníků (částka činila k roku 1704 634 zlatých), začal se stavbou velkého kostela.

Základní kámen ke stavbě byl slavnostně položen 13. května 1706 prelátem Janem Jakubem Bukovským z Českého Krumlova. Vlastní stavba chrámu, jehož projektant ani stavitel není znám, začala až o dva roky později, v roce 1708. První mše svatá zde byla sloužena 1. srpna 1709. K dokončení stavby chrámu a k jeho slavnostnímu vysvěcení krumlovským prelátem Sigismundem Heubnerem došlo 26. května 1715. Fara byla dostavěna v roce 1719 a od následujícího roku se zde už definitivně usídlil farář Ringler. Posledním administrátorem zde byl do padesátých let minulého století cisterciák P. Daniel Waschenpelz.

V interiéru nového kostela pokračovaly po jeho vysvěcení další práce. V roce 1718 byl pozlacen hlavní oltář, v roce 1727 pořízeny varhany, v roce 1729 došlo k malbě fresek. Současně s výstavbou kostela vzrůstala při léčivém prameni i obec, a tak již v roce 1717 je zmínka o městečku Dobrá Voda, kterému hrabě Karel Kajetán Buquoy udělil svobodu trhu a znak. Ten představoval na modrém štítu porostlý vrch, z něhož prýští pramen, nad ním je malý stříbrný štítek a v něm zlatý zvonek. V roce 1718 si dal hrabě vedle kostela, na jeho západní straně, postavit rezidenci jako letní zámeček, který pak Buquoyové v roce 1818 dali obci k užívání a v roce 1852 věnovali do trvalého držení ( byl stržen v roce 1963). V roce 1786 byl nedaleko kostela založen hřbitov, předtím se pohřbívalo na hřbitově na Hojné Vodě. V roce 1888 dala celý poutní kostel nákladně restaurovat hraběnka Filipina Buquoyová. Slavnostní vysvěcení opraveného kostela provedl 14. října 1888 českobudějovický biskup Martin Josef Říha a pontifikální mši celebroval vyšebrodský opat Leopold Wackarž. V té době měla Dobrá Voda 101 domů se 470 obyvateli, kostel, faru, školu, lázně a poštu.

Přešlo hodně času, mnoho se změnilo, žel, ne vždy k lepšímu. Ztratil se starý vzhled Dobré Vody, která se po 2. sv. válce vylidnila. Nejvíce poznamenal obec obrovský požár, vzniklý lidskou neopatrností. Stalo se tak 8. dubna 1949, kdy v těsném sousedství kostela, na jeho východní straně, v hostinci zvaném Panský dům, vypukl oheň, kterému padlo za oběť dvanáct domů. Naštěstí silný vítr foukal od západu, takže kostel zůstal jako zázrakem zachráněn. V průběhu komunistického režimu došlo k celkovému zchátrání poutního místa. Buquoyská rezidence byla v roce 1963 stržena, poutní dům zvaný Panský vyhořel a byl stržen. Díky internovaným řeholním sestrám z Congregatio Jesu stejný osud nepotkal barokní faru a alespoň nejnutnější údržbou se podařilo zachovat též poutní kostel. V letech 1987 až 1992 byla na poutním chrámu provedena renovace vnějšího pláště, bohužel nevhodnou technologií. To bylo napraveno v rámci příprav na 300leté výročí kostela, kdy byl v roce 2014 kompletně zrenovován vnější plášť poutního chrámu včetně ambitů.
 
Zadumaná krása nádherné poutní svatyně pod záštitou své ochránkyně, jíž byla zasvěcena, je tak i po staletích stále viditelná až z třeboňské kotliny a dalších koutů jižních Čech.

Poutní chrám Panny Marie Těšitelky je zapsanou kulturní památkou. Do odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 patřilo toto poutní místo mezi nejvýznamnější mariánská poutní místa v naší zemi, které spojovalo poutníky z Čech, Moravy, Rakouska, Německa, ale též i Slovenska, Maďarska či Slovinska. Co se týče počtu udělených svatých přijímání, tak v roce 1913 sdílelo toto poutní místo 10. pozici s poutním místem ve Staré Boleslavi a v německy mluvícím pohraničním pásu jižních a západních Čech bylo zdaleka nejvýznamnější, jak dokládá mimo jiné dochovaný kalendář poutí z roku 1891. Důležitost tohoto místa lze též odvozovat od přízviska „Jihočeské Lurdy“, které poutnímu místu na Dobré Vodě udělil známý spisovatel Zikmund Winter.


Historie kostela sv. Mikuláše v Horní Stropnici

Horní Stropnice leží na staré cestě z Weitry do Doudleb. Území Vitorazska a tím i Stropnici udělil český kníže Bedřich roku 1185 Hadmarovi z Chuenringu v léno. Je možné, že už za něho kolem roku 1200 byl postaven první kostel. Roku 1257 dostal pan Vok z Rožmberka polovinu Stropnice jako věno manželky Hedviky. Druhá polovina patřila Albertovi z Boršova, který se roku 1279 píše „ze Stropnice“. Už kolem roku 1302 byla Stropnice městysem či městečkem, tj. osadou s právem trhu. Původně byl každý týden dobytčí a ve svátek Nanebevstoupení Páně výroční trh, což Stropnici potvrdil roku 1607 císař Rudolf II. Tuto výsadu roku 1848 potvrdil i císař Ferdinand I. spolu s dalšími výročními trhy dne 5. února a 6. listopadu. Majitelé půlek Stropnice se střídali, až konečně roku 1359 celá Stropnice přešla do rukou Rožmberků, v jejichž držení zůstala až do vymření rodu roku 1611. Krátce ji pak měli Švamberkové, než ji v únoru r. 1620 spolu s panstvím novohradským dostal Karel Bonaventura Buquoy. Roku 1623 osvobodila Marie Magdalena, vdova po Karlu Bonaventurovi, ktery již 10.7.1621 padl u Nových Zámků, Stropnici ode všech dávek, protože byla úplně zchudlá. V letech 1476 – 1486 měl Stropnici v zástavě Oldřich z Grafenecku. Jeho nepřítel Rubík z Hlavatce roku 1486 obec i s kostelem vypálil. Tento požár tvoří mezník ve stavebním vývoji kostela. Původně byl vystavěn ve slohu románském, což je nejlépe vidět na věži. Když však shořel i strop nad lodí, byl lodní prostor zaklenut ve slohu gotickém ve tvaru trojlodí a ve stejném slohu byl vystavěn i presbytář, stará sakristie a hodinová věž nad západním vchodem (později upravena).Tento komplex byl později doplněn už jen předsíní před jižním vchodem ve slohu renesančním a ve slohu barokním novou sakristií a otevřenou kaplí mezi jižním vchodem s opěrným pilířem. Duchovní správu svěřil pan Jindřich z Rožmberka roku 1286 cisterciákům z Vyššího Brodu, kteří ji zastávali až do roku 1945. K farnosti náleželo také území mladších farností Hojná Voda a Dobrá Voda, které byly vyčleněny za Josefa II. Hřbitov byl původně kolem kostela až do roku 1801. Mariánská socha na náměstí byla postavena roku 1765.

 Hlavní oltář je práce mnichů z Vyššího Brodu z roku 1649. Na obraze se sv. Mikuláš klaní P. Marii s Dítětem. V pozadí dva andělé drží biskupskou berlu a misku s jablky. Po stěnách jsou sochy dvou světců z řádu cisterciáků. Nahoře je obraz Nejsvětější Trojice se sochami sv. Víta a sv. Václava. Oltář je ukončen archandělem Michaelem. Původní postranní oltáře byly též z roku 1649, jsou však nahrazeny novějšími. Z letopočtu vyplývá, v jakém stavu se nacházel kostel na konci třicetileté války. Z gotického inventáře se dochovala jenom křtitelnice. Kazatelnu ve slohu rokokovém zhotovil za 92 zlatých řezbář Bernard Mayer z Hojné Vody roku 1777. V průběhu 90. let minulého století prošel kostel celkovou rekonstrukcí, čímž se znovu stal krásnou dominantou východní části stropnického náměstí.


Hojná Voda

Jedná se o nejvýše položenou historickou farnost, spravovanou kněžími z Rodiny Panny Marie z Nových Hradů. Bohužel poutní a farní kostel sv. Anny byl v 60. letech minulého století stržen a do dnešních dnů zde zůstal stát pouze objekt fary a samostatné zvonice.

Hojná Voda se nachází 12 km jihozápadně od Nových Hradů v horské lesnaté krajině (790 m n.m.) Novohradských hor a je součástí obce Horní Stropnice. R. 1564 byl zde objeven léčivý pramen a místo nazýváno dle majitele  Viléma z Rožmberka „Vilémova hora“, v 16. a 17. stol. zde byly  lázně, r. 1653 ves povýšena na městečko, r. 1698 začali lidé navštěvovat také pramen na  Dobré Vodě. Český název „Hojná Voda“ dal místu František Palacký (ve smyslu „hojivá“). Lázně navštěvovaly i významné osobnosti, např. Petr VokZikmund Winter, a další.

Od 18. století měla Hojná Voda silnou konkurenci v nedaleké Dobré Vodě (Brünnl). Mnoho obyvatel  kraje se příležitostně živilo i malbou obrázků na skle, které se s poutníky dostávaly daleko po střední Evropě. Roku 1890 měla obec z celkem 561 obyvatel naprostou většinu německých, r. 1921 celkem 545 obyvatel  (z toho 89 % německých). V letech 1945 – 1946 byli němečtí obyvatelé odsunuti a obec dosídlena částečně slovenskými reemigranty z Maďarska a Rumunska. V letech 1950 – 57 se oblast ocitla v zakázaném pohraničním pásmu, později se z ní stala spíše rekreační osada.

Podle pověsti tu byla kaple již od počátků křesťanství v kraji. Nějaký dřevorubec se zde prý  těžce zranil a prosil Boha o pomoc. Na jednom buku se mu zjevila sv. Anna. U buku pak nalezl pramen a jeho vodou byl rychle uzdraven. Zpráva o této události sem přivedla slepce, který se pak rovněž uzdravil. U léčivého pramene byla již r. 1564 nebo nedlouho poté postavena kaple, roku 1598 se již mluví  o kostelíku, postaveném nákladem Viléma z Rožmberka.

Původní patrocinium bylo Nejsvětější Trojice. V letech 1625-30 dala hraběnka Marie Magdaléna Buquoyová svatyni rozšířit na kostel sv. Anny, který se stal farním r. 1691. Kostel měl k dispozici jednolodí s trojbokým presbytářem a sakristií na severní straně.  Loď byla sklenuta valeně, presbytář zrcadlovou klenbou. V retabulu hlavního oltáře byl zasazen obraz sv. Anny, po stranách stály sošky sv. Josefa a Antonína Paduánského, na brankách sv. Ondřeje a Jakuba.  Postranní oltář byl zasvěcen sv. Jana Nepomuckému. Nedaleko kostela sídlil poustevník.

Oltář sv. Anny je poprvé zmiňován r. 1680. Hlavní oltář byl zasvěcen  Nejsvětější Trojici („Korunování Panny Marie“), boční oltář na epištolní straně  sv. Anně, na evangelní straně sv. Janu Nepomuckému a byla zde též jeskyňka se s ležící voskovou figurou sv. Rozálie. O votivních darech svědčí zpráva, že na mariánském oltáři se nacházela vosková soška dítěte, na anenském oltáři vosková ruka. Při kostele působilo bratrstvo svaté Anny, jehož pamětní kniha je uložena v českobudějovickém okresním archivu. Roku 1708 byla zřízena společná farnost Hojná Voda – Dobrá Voda.

Do r. 1712 sídlil farář v Hojné Vodě, která se osamostatnila v r. 1855. Městečko bylo hodně navštěvováno poutníky putujícími  především na Dobrou Vodu. Posledním farářem na Hojné Vodě byl cisterciák P. Placidus Windhager, který byl spolu s německým obyvatelstvem odsunut. Po druhé světové válce došlo k totální duchovní devastaci kraje, kostel zpustl a nakonec byl roku 1963 zbořen. Stával v místech dnešního domu č.p. 117. Zůstala stát jen budova fary a věž, která nebyla spojena s kostelem. Z kostela se zachovala  socha sv. Linharta s tváří prostřílenou broky. Studánka „U sv. Anny“ existuje dodnes  a můžeme ji spatřit  při silnici pod penzionem „Pod kaštany“ za kapličkou.


Kostel sv. Jiljí v Rychnově u Nových Hradů

Kostel sv. Jiljí v Rychnově u Nových Hradů je prvně zmiňován v roce 1261. V husitských dobách byl pobořen a obnova se protáhla až do roku 1500.  Budova kostela je tvořena dvoupatrovou věží s renesančním průčelím,  lodí o 3 polích, pravoúhlým kněžištěm o jednom poli a malou sakristií. Kostel se nachází na návsi a je zdáli viditelnou dominantou obce Rychnov.

Mobiliář kostela je povětšinou novodobý z druhé poloviny 19. st. a z počátku století 20. Pouze kazatelna pochází z počátku 19. století a žulová křtitelnice z 15. století. Po stavební stránce prošel kostel venkovní obnovou v 90. letech 20. století.